Podpora Tomáše Halíka
Lavička v Oxfordu
15. 11. 2014, Petr Honzejk
Jedna z nejdůležitějších připomínek konce komunismu měla havlovsky paradoxní nádech. Sametový den v Oxfordu, během kterého byla na nejstarší universitě anglicky mluvícího světa odhalena další z laviček Václava Havla, otevřela se posluchárna nesoucí jméno Havlova přítele Tomáše Halíka a byla pokřtěna Havlova biografie z pera Michaela Žantovského, kterou sponzoroval developer Luděk Sekyra.
Muž, který vstupoval do KSČ v době, kdy Václav Havel seděl ve vězení, muž o kterém kritici tvrdí, že byl v devadesátých letech ztělesněním toho, co Havel nazval mafiánským kapitalismem.
Sekyra má jednoduché vysvětlení. Komunistická epizoda byla pouze záležitostí kariéry, prošel sebereflexí, nyní je věřícím katolíkem, zabývá se politickou filosofií, sponzoruje vědu, přibližuje to nejlepší z Česka světu a do Česka vnáší světovost.
A lidé z Havlova okolí přitakávají. Karel Schwarzenberg se účastní Sekyrou placených akcí, Tomáš Halík prohlašuje, že Sekyru považuje za napraveného hříšníka. Bylo by samozřejmě zajímavé zjistit, do jaké míry spočívá náprava v tom, že Sekyra Halíka před časem označil za dobrého kandidáta na prezidenta, pojmenoval po něm přednáškový sál v Oxfordu, a přispívá miliony na kampaň KDU-ČSL. Ale do hlavy nikomu nevidíme a knězi se tam dokonce stydíme hledět.
Aby nedošlo k omylu: tahle historka nemá za cíl nactiutrhat Luďku Sekyrovi, jehož obrácení lze i věřit, či zpochybňovat integritu Tomáše Halíka a Michaela Žantovského. Má jen ukázat, že po pětadvaceti letech od protikomunistické revoluce je leccos rozmlžené, původní hodnoty pozbyly absolutní platnosti, byly naředěné, či rovnou erodované působením větrů reality.
Postupně se proměnily v zájmy, které se logicky nejlépe prosazují skrze finanční sílu. Svět, říkejme mu pracovně Sekyrovský, prorostl světem Havlovským a zmocnil se ho. Ze světa havlovského zbyla vlastně už jen kvalitní značka, která nadále všemu, co pochází z Česka, otevírá dveře v Evropě i ve Spojených státech. Značka, která je používána, využívána a někdy zneužívána. Značka, která trpí, ale zatím je respektovaná, a drží. Tedy jakž takž.
Je v tomhle vcelku banálním konstatování ukryta nějaká zpráva jdoucí za rámec postsametového povzdechu? Bohužel ano. Na sametovém dni v Oxfordu jsem měl možnost mluvit s řadou českých studentů nejprestižnější světové university. Jejich spolek odmítl přijmout od developera Luďka Sekyry jakékoli peníze, dával si záležet na tom, aby udržel od byznysmena s problematickou pověstí distanc. Pro pragmatismus Tomáše Halíka a dalších lidí z druhdy havlovského okruhu měli studenti pochopení, ale nechtěli se na něm podílet. Prorůstání sekyrovského světa se světem havlovským jim šlo zřetelně proti srsti.
Důležité je to proto, že jde o lidi, kteří by mohli a měli být budoucí elitou Česka. Většina z nich mi ale řekla, že s rodnou zemí svou budoucnost nespojují. Částečně je to záležitost finanční, ale je zřetelné, že chtějí raději pracovat v zemích, kde je prostředí čistší, méně relativistické, alibistické, klientelistické. V britské politice, v londýnské City, v Bruselu. Česku, tak jak ho vidí dnes, amalgámu relativismu a morální nejistoty, nevěří. Obávám se, že znovu sledujeme cosi jako hlasování nohama. Nový typ emigrace, ovšem se stejným obsahem jako vždy, kterým je odchod těch nejschopnějších.
Na Havlově lavičce v Oxfordu, sponzorované Luďkem Sekyrou, je opravdu o čem přemýšlet. A nejlépe rychle. Dokud je na ní vůbec někdo ochotný sednout, dokud se nepromění v pouhý trávou zarůstající symbol promarněné šance jedné zajímavé středoevropské země.