Energetika
Miliony pro Topolánkovy muže
14. 4. 2008, Respekt
Šeptala se o tom spousta zvěstí, ale nikdo z nás laiků si to nedovedl představit. Teď už o možném spojení mezi pokladnou ČEZ a politikou můžeme mít jasnější představu. O firmě ČEZ se tady léta říká, že vlivem svých peněz poznamenává tvář tuzemské politiky. Konkrétní popis a důkazy její korupce ale zatím chyběly. Tu mezeru by mohl zaplnit následující příběh obchodů s jednou virtuální elektrárnou na severu Čech. Ukazuje možný způsob, jak si lze předcházet vlivné představitele státu bez riskantního posunování naditých obálek po stole či bez použití tajemných kont ve vzdálených bankách. Stačí několik šikovně napsaných smluv a dostatek trpělivosti na opakování dlouhých, nic neříkajících vysvětlení.
Deset kravat
Čtyři muži středního věku v tmavých oblecích působí, že je dění kolem nich vůbec nezajímá. V rámci firmy druholigoví manažeři ČEZ vypadají, že se na zastupitelstvu města Ústí nad Labem docela nudí. Když s bezvýraznými tvářemi vyslechnou úvodní řeč primátora Jana Kubaty, bere si jeden z nich slovo a monotónním hlasem začíná propagovat projekt paroplynové elektrárny, kterou chce ČEZ postavit na území města v Úžíně. Projev nevydrží poslouchat do konce nikdo z nabitého sálu, pozornost posluchačů nedokážou udržet ani rozmazané obrázky dokazující prospěšnost stavby, promítané na plátno nad řečníkovou hlavou. Pak vypukne bouřlivá debata, přítomní občané města i zastupitelé jsou proti stavbě, ústecký primátor Jan Kubata (ODS) zuří, že s ním vedení ČEZ projekt nekonzultovalo. Vládu na tomto jednání zastupuje ministr zemědělství Petr Gandalovič, zvolený do parlamentu za místní region. Gandalovič má roli jakéhosi prostředníka a snaží se zklidnit vášně. Na konci debaty, které čtveřice manažerů ČEZ jen mlčky přihlíží, je zvolena pracovní komise, jež má projekt elektrárny posoudit. ‚Na doporučení zastupitelů jsem se rozhodl, že zástupci ČEZ se členy skupiny nestanou,‘ říká reprezentantům energetického gigantu primátor. Odpovědí je lhostejné pokrčení ramen. ‚Máte pěknou kravatu,‘ říká vzápětí jeden z představitelů ČEZ Kubatovi. ‚Pošlu vám jich deset, když tu ten kolos nepostavíte,‘ odpovídá primátor. Nikdo z odpůrců stavby během debaty před čtrnáct dny pravděpodobně netušil, že je pouhým statistou v neznámé velké hře. ČEZ totiž zřejmě nemá zájem onu ústeckou elektrárnu stavět. Sice nakoupil za stamiliony hotový projekt, dokonce i se stavebním povolením, ale v obchodu jde s vysokou pravděpodobností spíš o to, jak dostat z bohaté firmy peníze mezi spřátelené podnikatele a vlivné politiky. Uvidíme, zda se protesty obyvatel i zastupitelů stanou záminkou, proč odstoupit od projektu, za který ČEZ zaplatil devítimístnou sumu zprostředkovaně firmám vlastněným přáteli a poradci vlivných politiků. Patří mezi ně například poradci premiéra Topolánka Marek Dalík, Jaroslav Veverka nebo Andor Šándor, a také přítel ministra financí Miroslava Kalouska, majitel Omnipolu Richard Háva. Sledovat cestu a osudy projektu paroplynové elektrárny v Úžíně je opravdu dobrodružství, které nás nejprve vrátí o šestnáct let nazpět, a pak nás provede územím obchodů a kontaktů, které docela přehledně ukazují, jakou cestou se dnes možná ubírá korupce vlivných lidí prostřednictvím ČEZ. Zasvěcenci o ní vědí už roky, ale na otázku jak, odpovídají pouze obecně: přes placenou reklamu, předražováním některých služeb – jako například zauhlováním elektráren nebo třeba provizemi za nákup elektráren v zahraničí (podle kuloárních řečí tak ČEZ vyplatil třeba za nákup elektrárny v Černé Hoře na provizi údajně tři miliardy korun). Jenže důkazy chybějí. V tomto ohledu je na tom příběh paroplynové elektrárny lépe: jeho nejasnosti jsou tak křiklavé, že nabízejí poměrně přehlednou skládačku.
Impérium se poroučí
V půlce devadesátých let definitivně skončil provoz v Palivovém kombinátu Úžín: vyráběl se tu svítiplyn, bylo to nebezpečné a škodilo to životnímu prostředí. Podnik a pozemky tehdy zprivatizovala skupina lidí, v jejímž čele stáli dva muži – Jaroslav Veverka a Martin Novotný. Ta jména je nutné si pamatovat. Druhý jmenovaný nebyl neznámý ani tehdy: policie jej vyšetřovala v souvislosti s mediálně slavným vytunelováním Plzeňské banky ve ‚třetí vlně privatizace‘ dravého finančníka Pavla Tykače. Novotný nebyl odsouzen, jako ostatně nikdo z obviněných. V tu dobu už také existovala studie na stavbu paroplynové elektrárny v ústeckém Úžíně, zpracovaná německou společností Siemens. Projekt na plynovou elektrárnu skončil nakonec – nevíme přesně jak – u Novotného s Veverkou. V roce 1996 pak dostali od města i stavební povolení a schválení ekologických kritérií – na elektrárnu o výkonu 220 MW. A začíná dobrodružství. ‚Oba muži brzy zjistili, že sehnat pro stavbu elektrárny solventního investora je úkol překračující jejich síly, a v roce 1997 se proto obrátili na Chemapol, zda by neměl zájem spolupracovat,‘ vzpomíná Milan Černý, tehdejší člen vedení Chemapolu a později šéf společnosti ČEZ. Projekt paroplynové výroby energie zaujal hlavně šéfa Chemapolu Václava Junka a ředitele Omnipolu Richarda Hávu. Chemapol v tu dobu ovládal v Česku desítky firem, ale také byl vyšetřovaný za podvody s lehkými topnými oleji, a hlavně dlužil desítky miliard korun bankám. Jeho zbrojařská divize Omnipol na tom nebyla o moc lépe, dluhy se počítaly na miliardy. Elektrárna byla možností, jak vydělat. Junek a Háva společně s Novotným a Veverkou založili v roce 1997 firmu Elektrárna Úžín a začali hledat investora, který by stavbu elektrárny financoval. Ale ani jejich jména nezabrala, během roku odmítly nejen banky, ale například i ruský Gazprom. Pak ‚impérium Chemapol‘, jak Junkově chobotnici firem s oblibou říkal dobový tisk, zkrachovalo. Omnipol se sice zázrakem zachránil (držely ho nad vodou zakázky ministerstva obrany), ale jen tak tak přežíval, a jména obou byznysmenů ztratila veškerý lesk. Od konce roku 1998 se proto majitelé projektu úžínské elektrárny – jak dokumentuje jejich korespondence s ČEZ – snažili vydělat alespoň jeho prodejem. Teď na chvíli přestaňme vzpomínat a vraťme se do současných kanceláří ČEZ.
Už nechci nechtít
‚Hodnota projektu je v tom, že má schválené stavební povolení na stavbu elektrárny, které nám ušetří spoustu času na schvalovacích procedurách,‘ vysvětlují dnes manažeři ČEZ, proč jejich společnost ‚veverkovský‘ projekt v roce 2006 koupila. ČEZ přitom odmítá říct, kolik zaplatil, ale jen ovládnutí firmy, od které projekt kupoval, stálo energetiky sto deset milionů korun – alespoň to říká smlouva, kterou má Respekt k dispozici. Podle neoficiálních informací dostali prodejci dalších minimálně sto milionů korun. Pro obchodníky, kteří sami koupili projekt několik měsíců předtím, to představovalo čtyřnásobné navýšení ceny. Obrovský podnikatelský úspěch! Dosažený ovšem za podivných okolností. Tou nejpodivnější je zřejmě fakt, že koupený projekt se stavebním povolením a dalšími razítky nemá pro ČEZ evidentně žádnou cenu. Toto tvrzení se opírá o několik důvodů. Zaprvé: Původní majitelé nabízeli svůj paroplynový sen společnosti ČEZ několikrát, ale firma to podle dostupných dokumentů vždy odmítla. ‚Elektrárna nemá zajištěný odběr tepla, připojení do rozvodné sítě je komplikované, stavební povolení má omezenou platnost, hrozí další ekologické zatížení kraje atd.,‘ znělo vysvětlení pro Ne. Dvojice majitelů Veverka a Novotný jednala o prodeji projektu v roce 1998, jak už bylo řečeno, dokonce i s ruským gigantem Gazprom, který měl a má obrovský zájem o investice v Česku – ale i Gazprom vyhodnotil projekt jako nerealizovatelný. Jak to, že takto kritizovaná věc je najednou v pořádku? Proč ČEZ změnil přístup, co je nyní jinak? ‚Důvodem dřívějších odmítnutí byla ekonomická nevýhodnost, zjednodušeně řečeno cena plynu. Dnes roste cena uhlí, zdá se, že není realizovatelné prolomení těžebních limitů, tak se stavba plynových elektráren posuzuje jinak,‘ vysvětluje mluvčí společnosti ČEZ Ladislav Kříž. Jenže dřívější odmítnutí mluví třeba o špatném přístupu do sítě – to se změnilo? ‚Na to odpoví studie, kterou k možné stavbě připravujeme,‘ říká Kříž. Proč nejdříve utratil stamiliony, a pak si teprve nechává vypracovat ‚studii proveditelnosti‘? Nemělo to být naopak? ‚Náš postup byl standardní, to konkrétní místo má pro nás řadu předností. A my vše teď vyhodnotíme,‘ píše mluvčí.
Zadruhé: Ze stavebního povolení vyplývá, že bylo před dvanácti lety uděleno na stavbu konkrétní elektrárny o konkrétním výkonu. Nic jiného se stavět nemůže. ČEZ ale loni na podzim zveřejnil, že chce stavět v Úžíně větší a modernější elektrárnu, než jakou navrhuje třináct let starý projekt. My vlastně dnes nevíme, co budeme stavět, říká ČEZ. ‚Pracujeme na aktualizaci projektu, abychom ho poměřili se současností. Během těch let došlo v projektech elektráren k posunu a dodavatelé nabízejí modernější zařízení,‘ odpovídá Kříž. To má ale jeho firma velký problém. Jakákoli jiná stavba elektrárny musí projít kompletním novým schvalovacím řízením. ‚A my v žádném případě nepřistoupíme na to, aby se tu stavěla elektrárna starého typu,‘ potvrzuje ústecký primátor Kubata, jehož úředníci rozhodují o stavebním povolení, že starý projekt u města nemá šanci na úspěch. Takže je na místě otázka, proč ČEZ nakupoval za velké peníze něco, co vůbec nepotřebuje. Můžeme se samozřejmě ‚uklidňovat‘, že ČEZ prostě udělal špatné rozhodnutí, v krajním případě odepíše devítimístnou sumu, která se ve čtyřicetimiliardovém zisku ztratí jako nic. Jak to po jednání zastupitelstva vysvětlil Respektu ministr Gandalovič: ‚ČEZ prostě vytypovává na stavbu svých projektů víc lokalit a staví jenom někde, nehledejte v tom žádnou konspiraci.‘ Jenže konspiraci nikdo nehledá, ona tam je.
Sloní paměť
‚To se budu muset zeptat svého právníka, to si fakt nepamatuju,‘ říká Pavel Kratěna, někdejší předseda představenstva firmy Krappa Trade, která po celé dva roky své existence sídlila na Kratěnově soukromé adrese, v domku na okraji pražských Čimic. Podle dostupných smluv koupila tato čimická Krappa Trade v říjnu 2005 pozemky, na kterých se má stavět diskutovaná paroplynová elektrárna Úžín, a zaplatila za ně prodávajícímu Omnipolu 45,7 milionu korun. Půl roku nato, v červnu 2006, těsně po vyhlášení vítěze voleb do Poslanecké sněmovny, zaplatil ČEZ – jak dokládá jiná smlouva – za prokazatelně stejný majetek více než dvojnásobnou sumu. Buďme přesní, v této hře jde o slovíčka. ČEZ navýšil ve firmě Krappa Trade základní jmění ze dvou na sto deset milionů korun. A nešlo o nějaký účetní trik, ty peníze skončily podle smlouvy na bankovním účtu firmy Krappa Trade. Je s podivem, že si Pavel Kratěna, drobný podnikatel, mezi jehož největší dosavadní kšefty patřil třeba neúspěšný pokus o ovládnutí jednoho běloruského pivovaru, nepamatuje tak výnosný a výhodný obchod. Ale je to tak. ‚Zavolejte mi za pár dnů, zjistím to,‘ odpovídá pan Kratěna na otázku, jak to bylo s nákupem pozemků a prodejem firmy ČEZ. Ale telefon už později nikdy nezvedne. Podobně reagují další členové statutárních orgánů firmy Krappa Trade. Třeba předseda dozorčí rady Jiří Podpěra nemůže prý ‚říct ani slovo‘. A i tato tři slova pouze vzkazuje po kolegyni. Proč se vůbec firma Krappa Trade stala jakýmsi překupníkem ve hře mocného ČEZ a dnes už zase významného Omnipolu? Směr pátrání je jasný. V květnu 2006 podle zápisu v obchodním rejstříku koupil firmu Krappa Trade Richard Háva, spolumajitel Omnipolu. Jakou to má logiku? Háva nejprve prodá v říjnu 2005 ‚své pozemky‘ za skoro padesát milionů neznámé firmě a o pár měsíců později ji i s pozemky za neznámou cenu koupí. A za další měsíc prodá vše za více než dvojnásobek společnosti ČEZ. Proč takové obchodní manévry? Komu vlastně ČEZ zaplatil? A kolik? ČEZ s odkazem na obchodní tajemství odmítá potvrdit i to, že suma sto deseti milionů byla skutečnou kupní cenou. Podle neoficiálních informací společnost ČEZ celkem zaplatila téměř dvě stě padesát milionů korun. Komu? Stejně jako Krappa Trade byl Háva evidentním prostředníkem. Připomeňme si, že původními majiteli projektu byli Martin Novotný a Jaroslav Veverka, kteří se s Hávou pokoušeli léta projekt prodat. A ještě si připomeňme, že nákup firmy ČEZ se kryje s nástupem Mirka Topolánka do funkce premiéra. Jaroslav Veverka je dlouholetým přítelem předsedy ODS, dlouho figuroval jako Topolánkův hlavní ekonomický poradce a ve straně byl donedávna vnímán jako muž, který má na nového šéfa strany největší vliv. Loni v září se Veverka v České televizi pochlubil, že to byl on, kdo Topolánkovi doporučil Marka Dalíka (Veverkovy firmy dávaly na přelomu tisíciletí práci Dalíkově PR agentuře). Marek Dalík před šesti lety koupil od Novotného firmu ELÚ – Plus. Firma vznikla jako uvažovaný distributor elektřiny, vyrobené v paroplynové úžínské elektrárně. A další premiérův neoficiální poradce, někdejší šéf vojenské tajné služby Andor Šándor, byl poslední čtyři roky významným představitelem další Veverkovy firmy spoluvlastnící projekt elektrárny Úžín. Takže zjednodušeně řečeno, za devítimístnou sumu (jejíž přesnou výši odmítá prozradit) koupil polostátní ČEZ dlouho odmítaný projekt, který de facto vůbec nepotřebuje. A koupil ho zprostředkovaně od firem, v nichž figurují tři významní poradci předního politika právě ve chvíli, kdy se ukázalo, že tento politik vyhrál volby a bude řídit vládu. To je dost indicií pro vážný zájem.
Já? Já nevěděl vůbec nic
‚Tu firmu jsem od Novotného koupil jako prázdnou schránku a o těch obchodech ČEZ nic nevím,‘ říká Marek Dalík. ‚Rád bych o tom prodeji projektu s vámi mluvil, ale jak můžu, když o tom nic nevím. Některé ty lidi, kteří se kolem obchodu pohybovali, znám, ale to přece nic neznamená.‘ Proč vlastně kupoval firmu, která se měla zabývat prodejem elektřiny? ‚O tom jsem nic nevěděl, víte, založit tady akciovku bylo dost složité, a tak jsem prostě koupil jednu už založenou,‘ říká Dalík. Tak jednoduché to ale přece jen není. Dalík s Novotným spolupracoval další dva roky, Novotný byl dokonce Dalíkovým zástupcem a poslední Novotného lidé odešli z firmy ještě později. Tak nevypadá běžný nákup prázdné skořápky. ‚Uznávám, že máte právo se ptát. Ale ta firma byla moje a já tam Novotného nechal. Ukázalo se, že Novotný není pro firmu přínosem, a tak jsem ho pak vyhodil, ale o tom projektu opravdu nic nevím, to se musíte zeptat Hávy,‘ říká Dalík. Deset minut nato ještě sám telefonuje zpět. ‚Právě jsem náhodou potkal šéfa ČEZ Martina Romana,‘ říká, ‚a ten mi řekl, že projekt Úžín koupili za padesát šest milionů. A že stavět budou.‘ Tím se oficiální platba ČEZ za projekt zvyšuje na sto sedmdesát milionů a zvolna se blíží číslům neoficiálního zdroje.
Také klíčová postava, otec projektu a podle dokumentů i hlavní vyjednavač s ČEZ a Gazpromem, Jaroslav Veverka, vidí svou roli v celém byznysu spíš jako zanedbatelnou. ‚Svůj podíl jsem prodal Hávovi, obracíte se na nepravého,‘ říká. Kdy k prodeji došlo? ‚Už je to pár let, možná devět.‘ Ale dokumenty ČEZ o něm mluví jako o hlavním vyjednavači ještě dlouho poté, co svůj podíl prodal. A ve firmě byl členem představenstva do roku 2005. Nešlo by se na přesné datum prodeje podívat do papírů? ‚Nemám na to žádné papíry,‘ říká Veverka. ‚Podívejte se, já jsem nejednal ani s ČEZ, ani s Gazpromem, a nejsem ani přítelem pana Topolánka, jak píší média. Známe se z tenisu. A vlastně nijak zvlášť neznám ani pana Dalíka,‘ odpovídá pan Veverka. ‚Jak jsem se dostal k panu Šándorovi? Někdo mně ho doporučil. A víc o tom už nebudu mluvit.‘ Vysvětlit všechnu tu konspiraci, převody pozemků a akcií, ukázat dokumenty a ceny, a tím celou věc rázem vysvětlit, by snadno mohl jeden člověk – Richard Háva. Ale získat jeho prohlášení k věci není možné: Richard Háva ani nikdo jiný z Omnipolu si nenašel na odpověď čas. Tím možnosti otevřeného mediálního pátrání skrze otázky aktérům a analýzu veřejně dostupných dokumentů narazily na svůj strop. Dostat se dál už může veřejnosti pomoci jenom stát se svým úřednickým aparátem, policií a politickými reprezentanty, kteří se mohou ptát a rozkrýt, zda šlo v Úžíně o příklad velké a chytré korupce, nebo zda je to planý poplach a celý obchod je úplně v pořádku.
Vysoká hra
Obchody nad padesát milionů korun schvaluje v ČEZ dozorčí rada, politiky jmenovaný orgán, obsazený ekonomy a podnikateli. Předseda současné dozorčí rady Martin Kocourek se stal členem tohoto orgánu až po nákupu projektu paroplynové elektrárny. ‚Na radě jsme to za mě neprobírali, stejně jako ostatní čekám, až bude vyhotovena studie o proveditelnosti projektu,‘ říká Kocourek. Jediný v současné době aktivní člen dozorčí rady, který byl členem i v době nákupu projektu, je Jan Demjanovič, šéf Severočeských dolů – v médiích od roku 2003 zásadně uváděný jako přítel Mirka Topolánka (stejně jako dva další ze všech sedmi členů dozorčí rady). Schvalovala vůbec rada tento obchod? ‚Dozorčí rada o nákupu i důvodech tohoto projektu byla informována v roce 2006 a nákup posvětila,‘ vyřizuje prostřednictvím tiskového odboru náměstek ministra financí Ivan Fuksa, který má ČEZ ‚na starosti‘. Jak náměstek – reprezentující zájmy státu a veřejnosti v ČEZ – reaguje na utracené stamiliony za projekt, který nemá žádnou cenu? ‚Projekty plynových elektráren mají velkou budoucnost, nesdílíme názor, že projekt nebude využit. Nicméně v budoucnu budeme po firmě vyžadovat detailní informace o průběhu obnovy dožívajících elektráren, jako je Úžín,‘ odpovídá náměstek. Jenže tady nejde o žádnou obnovu, ale o stavbu zbrusu nové elektrárny, na místě vzdáleném půl kilometru od pozemku, kde stojí jiná velká elektrárna. Má ministerstvo v arzenálu obhajoby jiné zdůvodnění než povšechnou pochvalu plynových elektráren? Třeba studii o efektivitě projektu? ‚Studie není, ale projekt má stavební povolení, získal předběžný souhlas k odběru plynu i připojení do elektrických rozvodných sítí,‘ odpovídá mluvčí ministerstva. Majoritní podíl v ČEZ má stát, co tedy vědí o transakci poslanci, kteří mají v popisu práce dohled nad energetikou? Poslanci hospodářského výboru za opozici, komunista Pavel Hojda a sociální demokrat Milan Urban, mají stejnou odpověď: ‚My nic sami prověřovat nemůžeme, to je na ministerstvu financí, které státní podíl v ČEZ spravuje.‘ A jak jsme se dozvěděli, ministerstvo se stavbou souhlasí. ‚Já jsem se o možné stavbě elektrárny dozvěděl až z televize, nikdo z ČEZ mě nikdy neoslovil,‘ říká primátor Ústí nad Labem Jan Kubata. ‚Ale mám pocit, že v té hře jde o něco jiného než o stavbu elektrárny. ČEZ hraje nějakou hru někde o dvě politické třídy výš, než se pohybuju. Jakou hru? To nevím, opravdu nevím.‘