Mapování

Zpátky na téma

Zavřít vyhledávání

Zajímavé články z tisku

Nepostradatelný pan Roman

Respekt, 25.03.2013

Nejvlivnější český manažer ještě neřekl poslední slovo

Dokázal přesvědčit pět premiérů, že jeho představy o energetickém a ekonomickém směřování této země jsou správné. Během osmi let hvězdné kariéry prosadil všechny své vize a doba jeho šéfování přinesla zdejší největší firmě, společnosti ČEZ, stamiliardové zisky. A také sporné stamiliardové investice, které podnik dostaly do potíží. Dnes je bývalý šéf ČEZ Martin Roman policejně vyšetřován, stojí mimo veřejnou pozornost, nicméně jeho vliv trvá. A je spojován především s hádankou, proč se současná vláda škrtů chystá urychleně rozhodnout o dostavbě Jaderné elektrárny Temelín, když přitom v tuto chvíli nikdo neví, kde na to vzít peníze a jestli další dva bloky budeme vůbec potřebovat. Přesto projekt za pět set miliard spěchá k realizaci. Člověk nemusí být příznivcem konspiračních teorií, aby ho popadla zvědavost, jaká síla za tím spěchem stojí. Jedním z otců myšlenky dostavět Temelín je Martin Roman. Jestli něco může poodhalit cestu k mocným v zákulisí, je to jeho příběh.

Zpět ke knihám, děti!

Řekněme si rovnou, že v proudu miliard tekoucích skrze společnost ČEZ v nejasných a logiku postrádajících operacích je Temelín jen tou největší a nejviditelnější částí. Z pohledu odpovědného správce veřejného majetku nemůže být vysvětlitelný ani třeba nákup fotovoltaických elektráren skupovaných společností ČEZ před dvěma lety za překvapivě vysoké ceny od anonymních akciovek. Nebo devadesátimili­ardová investice v zahraničí, odkud se zatím do pokladny energetického gigantu vrátila jen desetina a osud zbytku se nerýsuje ani trochu dobře. Stejně tak vzbuzují podezření složité obchody mezi ČEZ a druhou nejmocnější tuzemskou energetickou firmou EPH. (Za příklad může sloužit společná investice obou firem do německých dolů Mibrag, v níž tím, kdo platil, byl hlavně ČEZ a tím, kdo podnik nakonec získal, byla firma EPH.) Výčet těch nelogických akcí by mohl pokračovat, jedno ale mají všechny společné: vznikly za šéfování Martina Romana a on se také k jejich autorství vždy hlásil. Jisté však zdaleka není, že všechny projekty dokázal prosadit sám. Pátrání po tom, kdo mu pomáhal, může vést k pomyslnému „stolu mocných“, u kterého se nyní rozhoduje o budoucnosti největšího ekonomického projektu české historie. Jistou překážkou v pátrání je, že Martin Roman nemá čas na osobní schůzku a trvá na dopisování přes e-mail. „Většinu času i peněz mi dnes spolyká projekt, kterým chceme vrátit české děti zpět ke knihám,“ vysvětluje někdejší energetický boss důvod svého zaneprázdnění. Roman je nicméně stále především předsedou dozorčí rady společnosti ČEZ, orgánu, jenž by měl být převodovou pákou politických rozhodnutí směrem do společnosti a který schvaluje všechny významnější projekty firmy. Je tedy nutné příběh odhalující dění za kulisami úspěšného a bohatého kolosu složit i přes vyhýbavost hlavního aktéra.

BIS v pravou chvíli

V září 2003 byl už Martin Roman v Česku proslulým manažerem. Jméno si udělal coby šéf plzeňské společnosti Škoda Holding, jejíž řízení převzal čtyři roky předtím a pomocí státních úvěrů z Konsolidační banky a také České exportní banky se mu podařilo postavit krachující firmu na nohy. V tu dobu rozdával médiím jeden rozhovor za druhým na téma, jak se rodí úspěšný šéf. Zásadní zkušenost opravdu velkého úspěchu a jeho zrodu byla ale v té době teprve před ním. Student předlistopadových práv Roman odešel po pádu komunismu studovat ekonomii do Švýcarska a do Německa. Zaujal už tam a německá firma na výrobu sušenek jej jmenovala zástupcem pro Česko. V roce 1993 se přihlásil do konkurzu na šéfa ztrátové Janky Radotín a vyhrál. Během šesti let udělal z Janky prosperující podnik a jeho úspěch zaujal bankéře z Komerční banky a IPB, které tehdy vlastnily rozhodující podíl v zadlužené Škodě Plzeň. Vlivným členem dozorčí rady Komerční banky byl v tu dobu Antonín Koláček, čerstvý majitel společnosti Mostecká uhelná. Právě jeho hlas patřil podle dobových článků k těm rozhodujícím, díky nimž se Martin Roman dostal v roce 1999 do čela Škodovky. Po čtyřech letech s Romanem je Škoda v dobré kondici a kupuje ji Appian, tajuplná – údajně americká – firma s neznámými vlastníky, pro niž Roman začíná pracovat jako manažer. Teprve za pár let se prozradí, že údajným americkým investorem jsou ve skutečnosti Češi v čele s Antonínem Koláčkem, kteří pár let předtím za zřejmě nelegálních okolností privatizovali Mosteckou uhelnou. Vraťme se do září 2003. Na jednom ze svých pravidelných zasedání tehdy vláda Vladimíra Špidly projednávala mimořádný materiál – zprávu BIS o tehdejším úspěšnému šéfovi ČEZ Jaroslavu Mílovi. Podle sdělení tajné služby Míl a jeho nejbližší spolupracovníci zadali stavbu nového sídla společnosti bez výběrového řízení a porušili tím zákon o „závazných pravidlech hospodářského styku“. Vláda proto Míla odvolala z čela ČEZ. Jenže už tehdy média spekulovala, že za odvoláním Míla stojí ve skutečnosti zájem Špidlovy vlády prodat státní a pro ČEZ klíčové Severočeské doly společnosti Appian, jež za ně tehdy nabízela dvě a půl miliardy korun. Skupinu Appian podporoval podle médií tehdejší ministr průmyslu Milan Urban spolu ministrem vnitra a místopředsedou ČSSD Stanislavem Grossem, kterého dokonce média přistihla na „soukromé“ schůzce s šéfem Appianu Antonínem Koláčkem v jedné z pražských restaurací a Gross bezelstně přiznal, že se bavili o privatizaci Severočeských dolů. Jaroslav Míl byl proti jejich privatizaci s argumentem, že ČEZ by měl vlastnit zdroj paliva pro své uhelné elektrárny. A že by rozhodně neměl být závislý na skupině Appian, jež by po přidání Severočeských dolů ke své Mostecké uhelné zcela ovládla zdejší trh s uhlím a mohla by si diktovat ceny. Míl proto přes nesouhlas vlády přihlásil ČEZ do soutěže o Severočeské doly, krátce nato ovšem přišla zmíněná zpráva BIS a rebel se musel poroučet z funkce. Skutečnost, že o dva roky později soud Míla očistil, pak značně posílila podezření, že report BIS pro vládu mohl být pouze účelovým dokumentem umožňujícím elegantně se zbavit nepohodlného manažera. Míla nahradil počátkem roku 2004 Martin Roman. Oficiálně jej vybrala personální agentura Zdeňka Kaufmana v soutěži tří uchazečů, nicméně hlavní Romanův konkurent Vladimír Bail nakonec neměl šanci. Na scéně se znovu objevila BIS a předala vládě zprávu, že tento muž je zapleten do styků s ruskou mafií, což se nikdy v budoucnosti nepotvrdilo – Romanovi však v dané chvíli konkurovat nemohl a manažer Appianu zvítězil.

Nemám s tím nic společného, poprvé

Jedním z prvních Romanových kroků, který tehdy zůstal mimo pozornost většiny médií, bylo angažování Vladimíra Johannese, do té doby neznámého poradce ministra průmyslu Urbana. Johannes se postupně stal jednou z nejvlivnějších postav ČEZ, členem řady statutárních orgánů společnosti a jedním z hlavních architektů její pozdější zahraniční expanze. Ale nepředbíhejme. Další Romanův krok v čerstvé funkci naopak pozornost vyvolal vrchovatě. Ještě v roce 2004 Martin Roman prosadil to, o co se marně snažil Jaroslav Míl: navrhl vládě, že ČEZ koupí Severočeské doly, a kabinet to schválil. Média, spekulující do té doby o tom, že Roman coby reprezentant Appianu přichází do státní funkce protlačovat zájmy své mateřské firmy, to překvapilo. A ještě překvapivější je, že v dobových médiích nenajdeme jedinou zmínku, že by se firma Appian, která přišla o lukrativní kšeft a možnost stát se naprostým uhelným králem Česka, cítila nějak odstrčená. Není samozřejmě možné vydávat to za nějaký dopředu ďábelsky promyšlený plán, ale faktem je, že o dva roky později prosadil Roman v ČEZ přestavbu dvou uhelných elektráren a stavbu jedné zbrusu nové celkem za sto miliard korun – a přes dodávky turbín na tomto projektu profitoval zejména Appian a jeho plzeňská Škodovka. Takže Appian mohl nakonec Severočeské doly oželet s lehkým srdcem, neboť mu ČEZ přihrál jiný obchod. Pro Škodovku znamenaly zakázky od ČEZ více než sedmdesát procent jejího celkového obratu a zásluhou těchto energetických zakázek prodal Appian firmu v roce 2009 jihokorejské společnosti Doosan za jedenáct miliard korun – o deset miliard dráž, než ji sám od státu šest let předtím koupil. „Beneficiantem Škodovky jsem byl jen krátce, už devět let nemám s tím podnikem nic společného. Navíc jsem nerozhodoval osobně o dodávkách turbín, nemohl jsem ty obchody nijak ovlivnit,“ tvrdí Roman.

Chlapi sobě

Je tu jedna nesrovnalost. Pokud by byl hlavním Romanovým ochráncem Stanislav Gross, skončilo by toto krytí s jeho neslavným odchodem z vlády v dubnu 2005. Romanův vliv se však nezmenšil ani během premiérování Jiřího Paroubka či Mirka Topolánka. Dnes už víme zásluhou vyšetřování ve Švýcarsku, že privatizace Mostecké uhelné byla pro stát neobyčejně nevýhodná. Doly získali se souhlasem vlády Miloše Zemana někdejší manažeři společnosti v čele s Antonínem Koláčkem za šest set milionů korun, jejich hodnota je přitom dnes zhruba dvacet miliard. Také víme, že skrze lobbistu, zbrojaře a blízkého přítele Grosse Pavla Muselu proteklo od Appianu na konta Grossových politických spřízněnců z ČSSD sto padesát milionů korun, zřejmě jako úplatek. Proč tedy šel na ruku Appianu Gross, má logiku. A poté, co skončil, byli podle spekulací ochránci Romana další vlivní lidé. U Urbana, který pád Grosse přežil, jej chránil Johannes, u Paroubka měl velké slovo zase Romanův někdejší učitel z právnické fakulty a později jeho přítel Miroslav Jansta. Johannesovi to přineslo v ČEZ velkou kariéru a Janstovi dotace ČEZ do jeho basketbalového nymburského klubu v celkové výši dvě stě milionů korun. (Nikdo z nich ale bohužel o své roli v Romanově kariéře nechce mluvit.) Appian už nemá žádný vliv, ale vypadá to, že lidé, kteří se kolem něj v minulosti pohybovali, zůstali pro Romana stále důležití. Vedle nich se však postupem času objevili i další hráči. V roce 2006 se vyměnila vláda, Paroubka nahradil Mirek Topolánek. Aliance ČEZ a Appianu zásluhou obchodu s turbínami fungovala dál, ovšem vedle ní začalo posilovat jiné souručenství. Jeho základ vznikl už o dva roky dříve, kdy se spolumajitelem původně slovenské společnosti J&T stal mladý právník Daniel Křetínský. A byl to jeho nápad, že se tato společnost rozhodla vstoupit do energetiky: krátce po Romanově nástupu do funkce koupila J&T od ČEZ podíl v Pražské energetice. Takhle skromně to začalo a dnes je z Křetínského Energetického a průmyslového holdingu – především zásluhou výhodných obchodů s ČEZ – druhá nejsilnější energetická firma v Česku s desetiprocentním podílem na tuzemském trhu s elektřinou. Osazenstvo hypotetického stolu, u něhož se v druhé půlce minulé dekády rozhodovalo o zásadních obchodech ČEZ, dobře zachycuje legendární dovolená politiků, lobbistů a podnikatelů v toskánském Monte Argentariu v roce 2009. Konala se v režii zmíněného Vladimíra Johannese, někdejšího majitele malé agentury Grey, který se přes funkci ministerského rádce vyšvihl do nejvyšších pater řízení české energetiky. To léto 2009 pozval na svou luxusní jachtu v italském přístavu svého někdejšího zaměstnavatele Milana Urbana a právníka Miroslava Janstu. Vedle kotvila další luxusní loď, na níž trávili svůj volný čas Mirek Topolánek, Martin Roman a Marek Dalík. A také Jiří Hodač, náměstek ministra dopravy Aleše Řebíčka, v jehož toskánské letní vile trávil zase dovolenou Roman Janoušek. Mimochodem, Hodač byl náměstkem právě v době, kdy ministerstvu podřízené České dráhy přikleply Škodovce prodej vagonů za šest miliard korun. A většina účastníků této dovolené bydlela ve vile zakoupené společností J&T a pronajaté Dalíkem. Zda se v Monte Argentariu domlouvaly nějaké obchody, nevíme. Nicméně měsíc po této dovolené koupil Křetínského Energetický a průmyslový holding elektrárnu Opatovice, na což mu poskytl osmimiliardový úvěr právě ČEZ. Od té doby uzavřely obě společnosti zhruba desítku obchodů, jež jsou podle expertů nevýhodné pro státní gigant, ale výhodné pro EPH. Holding ovšem nemá nic společného s dostavbou Temelína. V uhlí a jím živenými teplárnami a elektrárnami se dnes skrývá byznys, v němž se točí více peněz, než bude stát dostavba jaderné elektrárny, a EPH nemá žádný zájem na tom, aby pro jeho uhelné elektrárny vznikla konkurence dvou nových temelínských bloků. Největší vlastníci EPH (PPF a J&T) jsou sice mocnými spoluhráči Romana, ovšem za projektem dostavby Temelína nestojí. Kdo tedy?

Jsme, ale nic nemůžeme

První veřejně dohledatelnou větu o dostavbě Temelína vyslovil v roce 2004 ministr Milan Urban. „Stojí dva bloky Temelína, ale elektrárna není dostavěna, vracíme se k prozkoumání původní verze na stavbu celkem čtyř temelínských bloků,“ uvedl při návštěvě jaderné elektrárny. V roce 2005 oznámil Martin Roman na tiskovce, že se jeho firma začíná zabývat plánem na dostavbu. „Zatím jde jen o analýzu, o zkoumání možností, nicméně vláda Jiřího Paroubka počítá v energetické koncepci s dostavbou,“ prohlásil. Po změně vlády a nástupu Mirka Topolánka v roce 2006 se tyto plány zkomplikovaly. Z energetické koncepce sice dostavba nezmizela, nicméně zmínky o ní narážely na velký odpor vládní Strany zelených. Romanovi paradoxně nahrál až pád Topolánkovy vlády, který z dosud neznámých důvodů přes své parlamentní spot jence z vládních stran zorganizoval spolu s Paroubkovou opozicí tehdejší prezident Václav Klaus. Zelení byli rázem ze hry a úřednická vláda Jana Fischera přijala pod taktovkou nového ministra průmyslu, dlouholetého manažera ČEZ Vladimíra Tošovského novou energetickou koncepci. Podle známého pořekadla „co je dobré pro ČEZ, je dobré i pro Česko“ v ní bylo vše, co předtím za priority své firmy vyhlašoval Roman: dostavba Temelína, přestavba jaderných Dukovan, úvaha o výstavbě minimálně jedné další jaderné elektrárny, důraz na posílení uhelných elektráren a na vývoz elektřiny. A Fischerova vláda se spolu s ČEZ a poslanci podílela také na převálcování slibně se rozjíždějící fotovoltaiky. Tedy odvětví, jež dávalo tisícovkám drobných odběratelů možnost postavit se energeticky na vlastní nohy a skoncovat se závislostí na dodávkách energie od velkých distributorů a la ČEZ. V roce 2006 schválili poslanci zákon o rozvoji alternativních zdrojů, jejichž provoz měl dotovat garancí výkupní ceny stát. Bylo to rozumné, solární panely byly drahé, provoz nákladný, bez dotací to nešlo nikde na světě. Jenže v roce 2009 panely prudce zlevnily a státem zaručené dotace udělaly z fotovoltaiky velmi lukrativní byznys. Pro záchranu původní myšlenky, vytvořit nezávislou síť malých producentů elektřiny, přitom stačilo, aby vláda a poslanci – jako se stalo v Německu – dodali do příslušného zákona větu umožňující pružně snižovat dotace. Jenže Fischerova vláda, konkrétně ministr Tošovský, se vymlouvala, že jako úřednický kabinet nemůže měnit energetické zákony, a poslanci zase říkali, že na změnu zákona nemají čas. Výsledkem bylo, že státními dotacemi zajištěný lukrativní obchod okamžitě ovládli velcí podnikatelé a místo desítek tisíc malých elektráren na střechách domů se začaly stavět velké elektrárny na zelené louce. Další vývoj známe, fotovoltaika se stala synonymem pro „zlodějský byznys“, připojování drobných zájemců o soběstačnost skoro ustalo a druhdy nadějný obor ovládly ze zákulisí velké firmy. Největším příjemcem pohádkových solárních dotací, kritizovaných představiteli státu jako zkáza české ekonomiky, je dnes státní ČEZ.

Přísně tajné nutné

Fotovoltaika, větrníky či bioplynové zdroje by při podpoře státu zajistily takovou produkci elektřiny, že by nebylo vůbec třeba na nějakou dostavbu jádra vůbec pomyslet. Ale pod příkrovem velkého rozhořčení nad „solárním krachem“ se skoro nikdo v Česku nedivil, že vláda i ČEZ tuto cestu odmítly. A na program se vrátil projekt dvou nových temelínských bloků. Od roku 2005, kdy ČEZ začal dostavbu plánovat, se ovšem naprosto změnila situace. Podstatným otřesem byla havárie v jaderné elektrárně v japonské Fukušimě před dvěma lety, po níž se podstatná část Evropy rozhodla, že výrobu elektřiny z jádra omezí, a zejména Německo se zaměřilo na alternativní zdroje. Navíc, cena elektřiny na burze začala klesat, většina zemí na západ od nás staví především na energetických úsporách. Česko už teď vyváží více, než je produkce stávající temelínské elektrárny. Jenže změna politiky u našich hlavních odběratelů v Německu a Rakousku má vést do roku 2025 – tedy chvíle, kdy by měl být dostavěn nový Temelín – k soběstačnosti. S vysokou pravděpodobností tak nebude kam vyvážet. „Ekonomická situace ČEZ se horší a firma prostě nemá na dostavbu vlastní finanční zdroje,“ upozorňuje energetický expert firmy J&T a navíc drobný akcionář ČEZ Michal Šnobr. ČEZ za Martina vyprodukoval skutečně zisk přes tři sta miliard korun. Jenže dluhy podniku vzrostly od roku 2004 na desetinásobek, z dvaceti pěti miliard korun na současných dvě stě třicet miliard. Podnik navíc v posledních pěti letech utratil nerozdělený zisk ve výši sto padesáti miliard korun. Tento zisk přitom chtěli Kalousek i Petr Nečas použít na rozjezd důchodové reformy. Dnes není ani na reformu, ani na Temelín. „Z ekonomického pohledu je určitě dostavba skoro nesmysl. Nevíme, kolik bude stavba stát, nevíme ani, jak ji budeme financovat, o tom teď na vládě jednáme,“ říká na to ministr financí Kalousek. „Jenže jsme se na vládě shodli, že z hlediska energetické bezpečnosti ji musíme postavit,“ dodává. Argumentace energetickou bezpečností by byla namístě při nedostatku elektřiny, což ovšem – jak bylo uvedeno výše – Česku nehrozí. Proud naopak exportujeme, a protože v Evropě je v současnosti jasný trend podpory malých lokálních zdrojů, který může vést k soběstačnosti většiny zemí, spíš než nedostatek se zdá rizikovějším problémem přebytek. Podle premiéra Nečase však takto věc určitě nestojí. „Bez dvou nových temelínských zdrojů se prostě neobejdeme,“ tvrdí ministerský předseda. Podle něj se během deseti let odstaví řada stávajících uhelných zdrojů a nový Temelín je bude muset nahradit. „Jestli vám někdo říká cokoli jiného, tak lže. Jádro nenahradí žádná alternativní technologie. Prostě bez dostavby Temelína budeme mít za deset let problémy s energetickou soběstačností,“ prohlašuje premiér a nepřipouští žádnou debatu. „Mám k dispozici čísla, která nutnost dostavby jasně dokladují,“ dodává. Dokumenty nám ale nemůže předložit, jsou prý tajné. Stavba Temelína dá podle Nečase příležitost českému průmyslu aspoň za sto padesát miliard korun. Samozřejmě jde o pěknou sumu, ovšem rozpočítáno na celou dobu stavby to znamená tak patnáct miliard ročně a to je pouze řádově procento obratu tuzemského průmyslu. Navíc suma sto padesáti miliard je pouhý odhad, český průmysl nemá v rukou žádné smlouvy, kdo konkrétně a co by na stavbě dělal. Reakci premiéra na tyto počty nemáme. Na podrobnější otázky k Temelínu už odpovídat odmítl.

Nemám s tím nic společného, podruhé

„Já sám nerozumím tomu, kdo vlastně tu stavbu tlačí. Dnešní ČEZ tu stavbu nefinancuje, a pokud se do toho dobrodružství pustí, bude mít problémy. Ta věc odporuje zdravému rozumu,“ říká Michal Šnobr. „Myslím, že plán té dostavby jede jakýmsi samospádem, kdy si nikdo netroufá říct ne,“ odpovídá pak na otázku, kdo a proč tedy prosazuje ten rizikový spěch. „Můžu spekulovat o tlaku Rusů a tuzemských podnikatelů, kteří by mohli na stavbě profitovat, ale nemůžu říct, že bych byl přesvědčen, že na stavbu tlačí někdo v pozadí, kdo má rozhodující slovo. Možná hraje roli, že jen příprava stavby do roku 2016 přijde až na dvacet pět miliard korun a o tyto peníze má někdo zájem,“ vysvětluje Šnobr. Jaroslav Míl prý také netuší, kdo konkrétně dostavbu prosazuje. „Nemyslím si, že existuje nějaká skupina lidí,“ říká. „Je to souběh mnoha zájmů, od těch průmyslových až třeba k tomu, že o dostavbu Temelína mají zájem Rusko a USA a tuzemští politici mají možná dojem, že jsou kvůli Temelínu ve středu zájmu těch velmocí.“ Samotná firma ČEZ se k dostavbě Temelína vyjadřuje nerada. Romanův nástupce Daniel Beneš se omezuje na lobbování za garantované ceny energie ze sporné elektrárny, tedy de facto za přesun investičního rizika ze své firmy na bezmocné odběratele elektřiny. Pokud mají šéfové ČEZ s Temelínem ještě nějaké jiné problémy, na veřejnosti je neřeší. „Vše probíhá podle zákona a vylučuji, že by dostavba jaderné elektrárny měla jiné cíle než naplnění vládou schválené energetické koncepce,“ sděluje mluvčí firmy Ladislav Kříž. I Martin Roman vidí celou věc jako jasnou a přehlednou. „O dostavbě Temelína rozhoduje vláda a poslanci. Investice schvaluje dozorčí rada, kam vysílají své zástupce akcionáři, tedy především stát, to je vše, žádné mocenské středisko vedle nebo nad tím,“ vysvětluje bývalý šéf ČEZ a předseda jeho dozorčí rady. Ovšem převzít tento nekomplikovaný Romanův pohled je obtížné: on sám je totiž příkladem člověka, který může mít na dostavbě osobní zájem. Nedávno byly v médiích zveřejněny informace, že společnost I&C Energo, někdejší dceřiná společnost ČEZ, má nové majitele v nizozemské schránce a některé indicie (schránku založil Romanův dvorní právník Josef Brož, který s ním úzce spolupracoval v Jance i Škodovce) naznačují, že by vlastníkem či spoluvlastníkem firmy mohl být Roman. Přitom jde o servisní organizaci tuzemských jaderných i uhelných elektráren a firmu, jež má nenahraditelné know-how. Účast na dostavbě Temelína představuje pro takový podnik obchod v řádu skoro sta miliard korun. A jestli ho vlastní Martin Roman, je zřejmé, proč je stále jedním z protagonistů dostavby. „Nemám v té společnosti žádný podíl ani zájem,“ tvrdí sice Roman, ale pouhé jeho slovo nestačí. Šéf dozorčí rady ČEZ je vyšetřován policií kvůli obchodům se společností EPH, konkrétně kvůli zmíněnému nákupu dolů Mibrag. Policie pátrá i po tom, zda Roman nevlastnil podíl ve společnosti Škoda Plzeň společně s Appianem nebo proč koupil ČEZ fotovoltaickou elektrárnu od anonymních majitelů za cenu masivně převyšující běžné ceny na trhu. Nově je v policejním hledáčku také možný Romanův podíl ve společnosti I&C Energo. Zatím bezvýsledně. Podobně se policie chovala skoro deset let ve vyšetřování Romanových spojenců z Appianu. Případ podezřelé privatizace Mostecké uhelné několikrát odložila, zlom přišel, až když manažery Appianu začali kvůli možnému praní špinavých peněz vyšetřovat ve Švýcarsku. Česká justice i přesto až do konce roku 2011 odmítala se švýcarskými úřady spolupracovat a Kalouskovo ministerstvo financí navzdory opakovaným urgencím z Bernu postupovalo tak pomalu, až český stát ztratil možnost připojit se k žalobcům proti majitelům Appianu a nárokovat miliardy odškodnění z jejich zablokovaných kont. Martin RomanČEZ neřídí, je „jen“ předsedou dozorčí rady, která rozhodnutí managementu schvaluje. Stará se o to, aby tuzemské děti četly knihy, hraje golf, ale impérium, jež postavil, adoptovalo pevně všechny jeho nápady. A nezmění se to ani po očekávaném nástupu sociální demokracie k moci. „Temelín postavíme, je to jen otázka garancí a ceny,“ říká předseda ČSSD Bohuslav Sobotka. A budoucnost bez dalších dvou bloků Temelína si „neumí představit“ ani stínový ministr průmyslu Milan Urban. Ani jeden z nich nevidí důvod, proč by po svém nástupu měli odvolat Romana z funkce.

×

O projektu

Projekt Mapování si klade za cíl popsat uplynulých více než dvacet let v České republice. Jde především o vztahy a souvislosti mezi velkou politikou a velkým byznysem.

Podívejte se do počátků zrodu naší novodobé historie, kdy docházelo nejen k redistribuci velkého majetku, ale také k redistribuci moci a vlivu. Příběhy z minulých dvou desetiletí nás ovlivňují významným způsobem i v současnosti. V té době se utvářely vztahové sítě, které jsou stále aktivní. Chceme-li odpovědně přemýšlet o budoucnosti, pak je důležité znát naši minulost, a to i tu nedávnou.

Čtenářům a uživatelům webu předkládáme obecnou analýzu z veřejných otevřených zdrojů. Není to hodnocení minulosti, nýbrž zpráva o minulosti. Nejsme ani vyšetřovatelé, ani soudci, abychom někoho soudili a nejsme ani kněží, abychom někomu dávali rozhřešení. Předkládáme veřejnosti pouze koncentrovaný faktografický soubor velkých českých příběhů uplynulých dvou dekád.

Mapování pro vás připravuje Petr Havlík s týmem autorů za podpory Karla Janečka.

Zavřít