Mapování

Zpátky na téma

Zavřít vyhledávání

Vývoj událostí v letech 1996–2013

Roky 2005–2012

Švýcarské úřady zahájily vyšetřování privatizace MUS v roce 2005 a zablokovaly kvůli této kauze kolem 600 milionů švýcarských franků (tj. téměř 12,2 miliardy korun) na stovce účtů ve švýcarských bankách.

Koláček společně s dalšími osobami z Mostecké uhelné je dále vyšetřován švýcarskou prokuraturou pro podezření z rozsáhlého praní špinavých peněz.

Švýcarským vyšetřovatelům se podařilo zmapovat toky peněz související s vyvedením hotovosti z Mostecké uhelné společnosti (MUS) a její divokou privatizací v druhé polovině devadesátých let.

V materiálu federální prokuratury Švýcarska je uvedeno, že „bylo prokázáno, že aktiva, která umožnila společnosti Investenergy SA získat akcie Mostecké uhelné, pochází od Mostecké uhelné“. Peníze tekly od Mostecké uhelné společnosti přes společnosti Compinvest Establishment a Portoinvest Establishment, založené v Lichtenštejnsku, do European Energy and Resources Limited, registrované na ostrově Man, a odtud do Investenergy SA, která akcie MUS koupila.

Na skutečnost, že tímto způsobem byla Mostecká uhelná jejími tehdejšími manažery v čele s Antonínem Koláčkem zprivatizována, upozorňoval již dávno i tehdejší šéf Fondu národního majetku Roman Češka. Na bývalé manažery MUS podal i trestní oznámení, ale česká policie nikdy nedospěla k závěru, že má dostatek důkazů k obvinění Antonína Koláčka, Luboše Měkoty a jejich partnerů z Mostecké uhelné a z Appian Group. Švýcarská policie ale díky prohlídkám v sídlech řady firem a prolomení bankovního tajemství u více než stovky účtů ve švýcarských bankách získala k Češkovu podezření důkazy.

Kauzu vyšetřuje již několik let švýcarská justice, které se podařilo i přes počáteční nezájem o vyšetřování z české strany postavit ve Švýcarsku před soud několik českých manažerů, kteří se angažovali při ovládnutí MUS.

Viz další text, kde je shrnutý celý případ…

K rozhodujícím chybám při privatizaci mosteckých dolů došlo na samém počátku české privatizační historie. Stát si totiž ponechal v Mostecké uhelné společnosti (MUS) minoritní 46% podíl. Další část akcií rozdělil městům a obcím v severočeském regionu, zbytek vložil do druhé vlny kuponové privatizace v letech 1995 až 1996. V porevo­luční naivitě a v právním vakuu rodící se tržní ekonomiky tenkrát ještě nikoho nenapadlo, že by mohlo probíhat něco jako privatizace za peníze privatizované firmy. Případ Mostecké uhelné byl jeden z prvních a následovala jich celá řada. V té době se tomuto kriminálnímu jevu, jehož postižitelnost byla ze zákona dost sporná, říkalo privatizace incestem.

Podstata transakce byla dost jednoduchá. Mostecká uhelná společnost, jak se v té době firma nesoucí dnes jméno Czech Coal, jmenovala, měla asi tři miliardy korun v rezervách na sanace a rekultivace, jak přikazoval a dodnes přikazuje horní zákon. Podle něho z každé tuny vytěženého uhlí směřuje několik korun na zvláštní účet, z něhož jsou hrazeny náklady na odstranění následků důlní činnosti. Tedy hlavně na rekultivaci výsypek a prostorů lomů.

Bystrý Fond národního majetku

Divoká privatizace hnědouhelné společnosti začala nástupem Antonína Koláčka, který do té doby pracoval v Komerční bance, do představenstva Mostecké uhelné a do pozice finančního ředitele. Z této pozice zadal správu jejích finančních rezerv společnosti Newton Financial Management Group, kterou v té době podle dostupných informací sám ovládal a jež v celé kauze hraje velmi podstatnou roli. Newton začal prostřednictvím dalších brokerských společností skupovat na trhu akcie z kuponové privatizace od drobných akcionářů, ale především od investičních fondů.

To samozřejmě neuniklo Fondu národního majetku (FNM), který byl v té době držitelem a správcem státních podílů v naprosté většině společností, které byly zčásti privatizovány, nebo se na privatizaci připravovaly. Ve stanovisku k mimořádné valné hromadě Mostecké uhelné společnosti z 24. dubna 1998, jehož kopii má týdeník EURO k dispozici, se píše: „V lednu 1998 získal FNM informace, že se členové managementu Mostecké uhelné dopouštějí činů, které vzbuzují podezření z páchání trestné činnosti. Ty se týkaly jednak tunelování firmy, jednak jejího nepřátelského převzetí,“ uvádí prohlášení. V dokumentu se navíc tvrdí, že tunelování společnosti mělo proběhnout přes některé investice a zejména prostřednictvím správy finančních prostředků, za zhruba tři miliardy korun. Prohlášení rovněž potvrzuje, že uvedené prostředky měla obhospodařovat zmíněná společnost Newton, jejímž spoluzakladatelem a předsedou představenstva byl v té době Antonín Koláček. Ten byl do představenstva hnědouhelné firmy delegován nikoli za stát, ale za státem tehdy stoprocentně vlastněnou Komerční banku, respektive její dceřinou firmu IKS KB.

FNM ve svém stanovisku uváděl, že firmy majetkově či personálně propojené s Newtonem vytvořily síť menších, ale ve shodě jednajících akcionářů Mostecké uhelné. Ti se pak snažili získat ve firmě majoritu. „K financování převzetí měly sloužit podle informací FNM přímo či nepřímo finanční prostředky MUS. Tyto společnosti navíc měly k dispozici seznam akcionářů hnědouhelné firmy. Následně skupovaly cenné papíry jak z volného trhu, tak přímo od jednotlivých akcionářů,“ tvrdil fond v prohlášení.

Poražený stát

Podle informací týdeníku Euro neměl FNM o podobných operacích tušení až do doby, než za jeho vedením přišel jeden z tehdejších zaměstnanců Mostecké uhelné. Upozornil, že zatím neznámí investoři vykupují akcie MUS především od měst a obcí. A začal boj s časem. Obchodníci FNM obtelefonovávali všechny v tuzemsku působící obchodníky s cennými papíry a snažili se alespoň část akcií vykoupit, popřípadě se dohodnout s některými akcionáři, aby hlasovali se státem. A to se nepodařilo. Přitom 10 % akcií Mostecké uhelné bylo ve Středisku cenných papírů napsáno na IKS KB – tedy finanční ústav, který stát ovládal. Jenže IKS držel akcie nikoli pro sebe, ale pro svého klienta, kterým byla společnost Newton.

Fond kvůli hrozbě nepřátelského převzetí požádal 2. března 1998 představenstvo Mostecké uhelné o svolání mimořádné valné hromady. Představenstvo však porušilo zákon a nesvolalo mimořádnou valnou hromadu v zákonné lhůtě čtyřiceti dnů po obdržení žádosti, ale po více než padesáti dnech. Na mimořádné valné hromadě Mostecké uhelné společnosti 24. dubna 1998 pak Fond národního majetku neuspěl s požadavkem odvolat dosavadní management firmy. Proti státu se postavilo 51,9 % akcionářů. Mostecká uhelná byla uloupena za peníze z ní vyvedené, nebo přesněji řečeno zapůjčené.

Tehdy seděla ve Strakově akademii úřednická vláda Josefa Tošovského, kde ministrem financí byl Ivan Pilip. Byla u moci po „sarajevském atentátu“ a strmém pádu Václava Klause, z iniciativy vzešlé z Hradu, na němž seděl Václav Havel. Faktickou moc ovlivňovat dění v zemi však tato vláda příliš neměla. Ač byla ve své době, ostatně jako každá úřednická vláda, velmi oblíbená, má na svědomí nejen selhání a bezmoc v případě dolů v Mostě i Ostravě, ale také velmi problematický model prodeje Investiční a poštovní banky do rukou japonské Nomury.

Lze jí to sice vyčítat, ale je třeba vidět, že skutečná politická moc byla vykonávána v Parlamentu. Tam opozice tvořená sociálními demokraty a komunisty už předtím smetla vedení FNM, které podalo několik trestních oznámení nejen v případě divoké privatizace MUS, ale také v případě ve stejné době probíhající obdobné akce v OKD, a marně hájilo zájmy státu. A aby té drzosti nebylo málo, objevilo se v ČTK prohlášení společnosti Appian Group, kde se psalo: „Česká vláda ohrožuje zájmy zahraničních investorů tím, že se razantně nepostavila proti obviněním vzneseným proti americké společnosti Appian Group, která spolu se švýcarskou Synergo Suisse minulý týden ovládla Mosteckou uhelnou společnost. Nákup akcií v akciové společnosti MUS je součástí investiční strategie v Evropě,“ uvedla firma. „Jedná se o dlouhodobou investici, s cílem zachovat a rozvinout činnost této společnosti, poskytnout pracovní příležitosti a dosáhnout posílení její pozice jak na českém, tak na zahraničním trhu.“

Hezká etiketa…

Od okamžiku divoké privatizace MUS běhaly trhem různé spekulace o Appianu. O tom, že za ním stojí Antonín Koláček a jemu blízcí manažeři, však pochyboval málokdo. Oficiální legenda byla následující. Appian Group vznikla v roce 1996 ve Washingtonu, D.C., jako privátní investiční společnost. Její stanovy přikazovaly, že nesmí být zveřejněna jména podílníků fondů, které má ve správě. Prezidentem byl oficiálně Jacques de Groote, vysoký funkcionář Světové banky a Mezinárodního měnového fondu. Ten také odmítl jména investorů sdělit. Evropská odnož – Appian Group Europe – byla založena v roce 1999 ve Švýcarsku. Skupina podle tehdejšího prohlášení hledala investiční příležitosti v podnicích, které naléhavě potřebují kapitál pro rozvoj nebo nejsou schopné zajistit splácení dluhů. Prioritní byly investice do energetického sektoru. Společnost však nikdy nezveřejnila své jmění, majetkové účasti ani počet zaměstnanců. Na otázku, jaké jsou ekonomické výsledky Appianu, odpovídal v roce 2003 de Groote trochu vyhýbavě: „V současnosti spravujeme jmění v přibližné hodnotě 250 milionů dolarů s návratností vloženého kapitálu kolem sedmnácti až osmnácti procent ročně za posledních pět let.“ To by bylo opravdu úspěšné podnikání. Ale nikdy nedoložené. Důvěryhodnost měly společnosti dodat i další, ve finančním světě významná jména. Vedle de Groota šlo především o poradce – členy takzvané strategické rady Appian Group. Byl mezi nimi Lawrence S. Eagleburger, který působil jako prezident konzultační a poradenské společnosti Kissinger Associates a jako státní tajemník amerického prezidenta George Bushe staršího. Dalším byl Alfons Verplaetse, bývalý guvernér belgické centrální banky a prezident basilejské Bank for International Settlements (BIS). Třetím poradcem měl být Peter Castenfeld, který pracoval ve vedení Credit Suisse First Boston a Dillon Reed.

Vlastní vedení firmy zastupoval vedle de Groota Jiří Diviš, Čech žijící ve Švýcarsku, kde vystudoval práva na Fribourg University. Byl ředitelem společnosti Investenergy ze skupiny Appian a měl být pověřen výkonem akcionářských práv v Mostecké uhelné. Třetím členem představenstva byl Adrien de Merode, který má za sebou kariéru v belgických bankách Générale de Banque, Société Générale de Belgique a Bank Degroof. Výčet šéfů uzavíral ředitel Mostecké uhelné Antonín Koláček, který je zároveň ředitelem Appianu pro střední a východní Evropu.

Ze svých aktivit Appian zveřejnil pouze svou účast v Mostecké uhelné a nákup teplárny Otrokovice. Udával, že působí také v teplárně Strakonice, Příbramské teplárenské, Vltavotýnské teplárenské a Energetice Malenovice. Jako další referenci uváděl poradenství při akvizicích dvou belgických bank (Labouchere Bank a Kempen Bank) pro bankovní skupinu Dexia BIL Group, která se v Česku ucházela také o pražskou První městskou banku. de Groote tvrdil, že Appian projevoval zájem o těžbu a výrobu elektrické energie v Polsku a Bulharsku.

V České republice oficiálně aktivity Appianu zajišťovala společnost Synergo Group, která byla založena v roce 1999.

… na mizerné láhvi

A jak to bylo bez Koláčkových pohádek? Klíčovým dokumentem pro pochopení toho, kdo hrál na struny Appianu ve skutečnosti, je zřejmě Contrat de Portage neboli Obchodní smlouva, jejímiž stranami jsou společnost Investenergy ze švýcarského Fribourgu a Appian Advisors registrovaná v Delaware. O tomto dokumentu informoval týdeník Euro již v prosinci roku 2003.

Předmětem smlouvy, kterou má týdeník Euro k dispozici, bylo, že její strany se spojí za účelem završení koupě bloku akcií Mostecké uhelné, jehož „konečným a výlučným adresátem bude Investenergy“. Smlouva uvádí, že „Appian nahradí Investenergy během celého procesu nabytí bloku akcií společnosti“.

Appian měl podle smlouvy vydat do 24. dubna 1998 následující prohlášení adresované ČTK a Reuters: „Uskupení Appian pokračuje ve své investiční strategii v Evropě. Z toho důvodu je uskupení Appian zainteresováno vhodně investovat do energetického sektoru v Česku. Uskupení Appian informuje, že získalo 30 procent akcií společnosti Mostecká uhelná společnost, s cílem udržet činnost této společnosti a podílet se na jejím rozvoji. V souvislosti se svou investicí v Česku uskupení Appian informuje, že pověřilo uskupení Investenergy/Sy­nergo Suisse CZ, aby provedlo na svůj vlastní účet kroky k nabytí citovaných akcií a aby zajistilo jejich správu.“ Zpráva se skutečně v ČTK objevila, byť o několik dní později.

Za propůjčení jména a krytí Investenergy měl Appian získat částku jeden milion amerických dolarů. Smlouva byla podepsána 18. dubna 1998 a měla platit pět let.

Hladový Belgičan

Jenže nebyl Appian jako Appian. Dohoda se trochu zasekla v roce 1999, kdy se původní Appian, který s de Grootem spoluvlastnil jistý Steve Norris, přejmenoval na Poulwhite. Pouhé čtyři dny po přejmenování byla v Delaware zaregistrována nová společnost – Appian Group.

Další dokumenty, které jak týdeník Euro, tak čeští policisté měli k dispozici, svědčily o tom, že Appian smlouvu o spolupráci s Investenergy uzavíral velmi narychlo z důvodu finanční tísně. Již předtím měl potíže s placením svých zaměstnanců a de Groote se s Norrisem právě z těchto důvodů rozešel. Nadále však figuroval ve vztazích s českými šéfy Mostecké uhelné, zvláště s Antonínem Koláčkem.

A právě belgický finančník a jeho osobní skandály byly zřejmě počátkem konce Koláčkovy skupiny privatizátorů Mostecké uhelné.

de Groote byl sice bývalým vysokým činitelem Světové banky a Mezinárodního měnového fondu, jeho reputace však byla značně pošramocena skandály z devadesátých let, kdy americký tisk spekuloval, že se obohacoval na finančních transakcích při pomoci rozvojovým zemím, například Kongu. Tisk popisoval jeho život na vysoké noze a spory s věřiteli. To se stalo osudným patrně i pro tajemné smlouvy kolem Appianu, protože právě jeho věřitelé se v soudních sporech zřejmě dostali k důležitým obchodním smlouvám a korespondenci mezi zúčastněnými firmami a jejich šéfy. Od věřitelů se citlivé dokumenty dostaly do Česka a zřejmě i ke švýcarským policistům. Klíčovým byl de Grootův spor s jeho švýcarským obchodním partnerem a zřejmě původně i přítelem Alainem Aboudaramem, jehož připravil o částku o něco převyšující milion dolarů, což je v sumě pohybující se v obchodech s uhelnou společností v Česku opravdu legrační částka. Aboudaramovi advokáti a poradci se během krátké doby dostali k dokumentům, k nimž česká policie neměla nikdy přístup.

Průhledná schovávaná

Například se rozkryla struktura a financování společnosti Investenergy, která byla při nákupech akcií MUS tím klíčovým subjektem. Podle obchodního rejstříku ji ovládal Čechošvýcar Jiří Diviš. Firma byla založena ve švýcarském Fribourgu v roce 1997 se základním kapitálem 3,6 milionu švýcarských franků. Jak vyplývá z výpisů obchodních registrů, které má týdeník Euro k dispozici, Diviš navíc figuroval i v dalších společnostech navázaných na Appian. Mimo jiné Appian Group Europe, Appian – Machinery a Appian – Energy. Firmy se základním kapitálem 100 tisíc švýcarských franků vznikly v roce 2002. Posléze se Diviš objevil i v britských společnostech Appian Group, Appian Energy.

Logicky pak vzniká otázka, kde tato kapitálově nevelká firma vzala miliardové sumy na nákup akcií MUS. Skoupení majority v Mostecké uhelné stálo podle odhadů něco kolem tří miliard korun a dalších 650 milionů bylo třeba zaplatit za státní podíl. V obchodní smlouvě mezi Appianem a Investenergy je ustanovení, že Investenergy stvrzuje a prohlašuje, že její zdroje nejsou trestného původu a jsou zahrnuty v evropském bankovním systému. Jako koneční příjemci těchto zdrojů jsou označeni dva čeští občané, a to Marek Čmejla a Petr Kraus. Oba dva muži přitom figurují ve statutárních orgánech pražské brokerské společnosti Newton Financial Management Group, o níž je řeč na počátku tohoto textu, a příběh se tak vlastně uzavírá. Právě Newton podle dalšího dokumentu, který má týdeník Euro k dispozici, uzavřel s Mosteckou uhelnou v lednu 1997 smlouvu o krátkodobém úvěru ve výši dvou a půl miliardy korun. Tyto zdroje měly být použity na operace na finančním trhu. O jaké operace se jednalo, je už dlouho poměrně jasné.

Prachy nad uhlí

Vlastnictví Mostecké uhelné po zveřejnění těchto informací mělo být zřejmě dále zastíráno a přesunulo se pod londýnská křídla švýcarské investiční banky Credit Suisse First Boston, která se stala správcem investičního fondu Appian Central European Development Investment Fund. V té době v CSFB působil na vysokém manažerském postu v našem regionu svého času velmi známý finančník Michal Šušák, který byl podle dostupných informací architektem nové identity majitelů Mostecké uhelné. Potom došlo k rozdělení Appianu. Důlní část od něj odkoupili tehdejší manažeři. Po čtyřiceti procentech získali Antonín Koláček a Luboš Měkota. Po deseti procentech Petr Pudil a Vasil Bobela. Zbytek Appianu, ovládající v té době především plzeňskou Škodu, zůstal v rukou trojice Diviš, Čmejla a Kraus. Příběh téhle větve Appianu bude podle všeho teprve rozehrán.

V dubnu roku 2006 pak získal v Mostecké uhelné minoritní podíl 49 % známý finančník Pavel Tykač za devět a půl miliardy korun. K tomu získal právo dokoupit za pět miliard majoritu a za dalších pět miliard korun zbytek. Tahle transakce skutečně proběhla a dnes je Tykač stoprocentním vlastníkem mosteckých dolů. Nemalá část peněz, kterou od něj privatizátoři získali, je však nyní švýcarskou policií zablokována na bankovních účtech, a bude napínavé čekat, kdo se k těm penězům nakonec dostane a bude se smát. Přes optimismus velké části médií i veřejnosti není vůbec vyloučeno, že to budou zase naši uhelní tuneláři.


V lednu 2012 se z důvodu značného mediálního a veřejného tlaku probudili i zástupci českého státu a připojili se ve Švýcarsku k trestnímu stíhání jako poškozený subjekt v rámci podvodů kolem MUS:

Ministerstvo financí zhruba do dvou týdnů podá ve Švýcarsku civilní žalobu v kauze privatizace Mostecké uhelné společnosti. Česko se chce tímto způsobem ještě připojit k trestnímu řízení v této věci. V diskusním pořadu České televize Otázky Václava Moravce to dnes řekl ministr financí Miroslav Kalousek. – Ministerstvo se podle Kalouska ještě snaží připojit k trestnímu řízení v kauze MUS i jako poškozený. Odvolalo se kvůli tomu u švýcarských úřadů, které mu odmítly prominout lhůty pro účast v řízení. „Pokud naše odvolání nebude přijato, tak bude podána ona civilní žaloba,“ řekl Kalousek. Naděje, že by ČR dostala ještě možnost připojit se k trestnímu řízení ve Švýcarsku jako poškozený, je podle Kalouska malá. „Velkou šanci nevidím, ale za těch tisíc švýcarských franků, kolik toto podání stojí, to stojí,“ řekl. Jeho úřad prý zpracovává civilní žalobu a podá ji „v řádu dnů, možná dvou týdnů“.

Česko hledá cestu k zablokovaným miliardám. Švýcarské úřady zahájily vyšetřování privatizace MUS už v roce 2005 a zablokovaly kvůli kauze kolem 600 milionů švýcarských franků (téměř 12,2 miliardy korun) na stovce účtů ve švýcarských bankách. Praha začala letos v listopadu hledat způsoby, jak peníze případně získat zpět. Premiér Petr Nečas dříve uvedl, že je ve hře civilní žaloba, účast na trestním řízení, civilní žaloba připojená k trestnímu řízení a využití specifických paragrafů švýcarského trestního řádu. Vyšetřování Švýcaři otevřeli v červnu 2005 kvůli podezření, že z MUS byly přes vedení firmy nelegálně vyvedeny peníze. Významná část majetku byla podle obžaloby převedena do Švýcarska a „vyprána“. Letos v říjnu švýcarská prokuratura obžalovala z praní špinavých peněz a dalších finančních machinací v souvislosti s privatizací MUS šest Čechů a jednoho Belgičana. Manažeři Antonín Koláček, Luboš Měkota, Marek Čmejla, Oldřich Klimecký, Petr Kraus, Jiří Diviš a Jacques de Groote jsou obžalováni z praní peněz, podvodu a falšování dokumentů. Privatizace Mostecké uhelné se uskutečnila na konci 90. let. Podle policie ovládli podnikatelé v roce 1998 Mosteckou uhelnou pomocí peněz, které měla firma ukládat do rezervních fondů na budoucí rekultivace. Deník Dnes loni v lednu napsal, že podle dokumentů od švýcarského soudce v souvislosti s privatizací MUS zřejmě dostalo miliony korun několik lidí blízkých ČSSD a jejímu expremiérovi Stanislavu Grossovi.

22.01.2012, Nové důkazy v kauze MUS! Obnoví se případ?

Vrchní státní zastupitelství v Praze má podle jeho šéfa Stanislava Mečla závažné důkazy v kauze Mostecké uhelné společnosti (MUS), které by ve Švýcarsku mohly vést ke znovuotevření případu. Vrchní státní zástupce to sdělil v pořadu České televize Otázky Václava Moravce.

Podle Mečla je reálné, aby byl znovu otevřený spis kauzy ve Švýcarsku, tedy aby se znovu dostal do fáze prověřování, byť už je u švýcarského soudu. „Dokazování probíhá i v České republice a my výsledky budeme signalizovat švýcarské straně. Je velmi pravděpodobné, že švýcarská strana projeví zájem o důkazy, které byly u nás zjištěny, a to může vést i k takovému závěru, že věc bude vrácena,“ uvedl Mečl.

Podle něj tyto důkazy česká strana má a jsou to důkazy závažné. Na dotaz moderátora, zda by mohly vést ke znovuotevření případu, Mečl uvedl, že „zřejmě“. Doplnil, že jde o vztahové analýzy.

„Uděláme maximum proto, aby ta věc byla skutečně objasněna, a to v rozsahu, který je nezbytný. A pokud budeme mít dostatek důkazů, potom nepochybně padnou obvinění,“ konstatoval Mečl. „Vyšetřujeme i ta navazující jednání, o kterých víme, tedy i prodej Škody Plzeň,“ doplnil.

Švýcarsko zablokovalo na účtech přes 12 miliard korun, které tam mohly být při privatizaci Mostecké uhelné nelegálně vyvedeny. MUS byla zprivatizována svým managementem koncem devadesátých let minulého století. Existuje podezření, že manažeři firmy v roce 1998 společnost ovládli prostřednictvím peněz, které předtím nezákonně odčerpali přímo ze samotné MUS.

Červen 2012

Policisté začali stíhat bývalé manažery Mostecké uhelné a posílají jim obvinění

Policie začala stíhat bývalé manažery kvůli kauze privatizace Mostecké uhelné společnosti (MUS). Začátkem června na ně podalo Ministerstvo financí trestní oznámení.

Mediální poradkyně bývalých šéfů Alexandra Rudyšarová ČTK sdělila, že manažerům policisté začali doručovat obvinění. Uvedla však, že se netýkají procesu privatizace. Kvůli případu již švýcarská prokuratura podala obžalobu na sedm lidí.

Policisté podezírají šest bývalých manažerů z kauzy privatizace Mostecké uhelné společnosti (MUS) z toho, že vyvedli ze společnosti 150 milionů dolarů (v současnosti zhruba 3,04 miliardy korun) a použili je na nákup akcií této firmy.

Šestici obvinili detektivové z trestného činu zneužití informace a postavení v obchodním styku. V případě odsouzení jim hrozí až desetileté vězení.

Někdejší šéfové MUS trestní stíhání odmítají. Podle jejich mediální poradkyně Alexandry Rudyšarové jsou výsledkem společenského tlaku a jsou nezákonná. Manažeři proti nim podle ní podají stížnost.

Česká policie okolnosti privatizace MUS z konce 90. let prověřovala řadu let pro podezření ze spáchání trestných činů krácení daně, poplatku a podobné povinné platby, porušování povinností při správě cizího majetku a zneužívání informací v obchodním styku.

Případ odložila naposledy v roce 2008. O rok později ale tehdejší nejvyšší státní zástupkyně Renata Vesecká nařídila kauzu otevřít a pokračovat v prověřování. Koncem loňského ledna se pak na základě informací ze Švýcarska prověřování rozšířilo i o podezření z přijímání úplatku a podplácení.

Indicií, že je co vyšetřovat a že při prodeji státního podílu v dolech došlo ke korupci, je přitom dost. Švýcarská prokuratura v obžalobě, jíž jako první citoval týdeník Respekt, popisuje, že část peněz z dolů šla do okolí pozdějšího premiéra Stanislava Grosse.

170 milionů totiž skončilo na účtě, k němuž měl přístup jeho přítel Pavel Musela (zbrojař a lobbista, po pádu z posedu nyní ochrnutý a nesvéprávný, blízký přítel expremiéra Grosse).

Podle švýcarských žalobců šlo o korupční peníze. Část z nich pak skončila na účtu otce dalšího Grossova známého – tehdejšího náměstka ministra průmyslu Roberta Sýkory. Ten měl navíc prodej dolů na starosti.

A shodou okolností právě Sýkora stál za zázračným zbohatnutím expremiéra Grosse prostřednictvím akcií Moravia Energo.

Září 2012

Kauza Mostecká uhelná: Blažek stáhl kárnou žalobu na Letka

Ministr spravedlnosti Pavel Blažek (ODS) stáhl kárnou žalobu na státního zástupce Ladislava Letka z Vrchního státního zastupitelství v Praze. Důvodem je souběžně vedené trestní řízení v téže záležitosti.

Žalobu podal Blažkův předchůdce Jiří Pospíšil kvůli postupu při vyřizování žádostí švýcarské justice o právní pomoc v kauze Mostecké uhelné společnosti (MUS). Kárnou žalobou se měl dnes zabývat senát Nejvyššího správního soudu (NSS), řízení ale musel okamžitě zastavit.

Pár minut

Soudci se o stažení kárné žaloby dozvěděli jen pár minut před jednáním. Ministerstvo soud kontaktovalo prostřednictvím datové schránky. „Kárný senát je za této situace povinen řízení zastavit," řekla předsedkyně senátu Milada Tomková.

Rychlý konec dnešního jednání překvapil také Letka. „Co se týče způsobu skončení řízení, je to pro mě ten nejhorší způsob, k jakému mohlo dojít," řekl Letko. Policejní útvar odhalování korupce a finanční kriminality podle něj skutečně od začátku roku prověřuje související trestní oznámení.

„Bylo podáno v zásadě na všechny osoby, které s tím měly cosi společného, aby se zjistila nějaká jejich případná trestní odpovědnost. Ovšem v jakém stádiu je toto řízení, nedovedu v tuto chvíli říct,“ uvedl Letko.

Nelegální vyvádění peněz

Švýcaři začali vyšetřovat obchody s akciemi MUS v roce 2005 kvůli podezření z nelegálního vyvádění peněz z MUS do alpské země. Počátkem letošního srpna obdržel trestní soud v Bellinzoně doplněnou obžalobu na bývalé manažery MUS. Proces se šesti Čechy a jedním Belgičanem tam nejspíš začne na podzim.

Švýcarští vyšetřovatelé při rozkrývání kauzy zablokovali v přepočtu přes 12 miliard korun. Česka se už od první poloviny roku 2010 dotazovali, zda se hodlá připojit jako poškozená strana s nárokem na náhradu škody. Na dotazy však za ČR údajně dlouho nikdo nereagoval. Ministerstvo spravedlnosti přičítá průtahy právě Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze. Za Česko se mohlo k řízení připojit Ministerstvo financí, ale údajně od žalobců nedostalo zavčas dostatek informací.

Hodně nejasností

Liknavostí státních zástupců vznikla podle kárné žaloby českému státu škoda v řádu miliard korun. Letko pochybení popírá. „Při existenci jakýchkoliv nejasností, kterých tam bylo hodně, jsem se prostě snažil si upřesnit ten skutek, pro který se vede řízení ve Švýcarsku. To mi bylo nakonec vyčítáno, že to bylo důvodem jakéhosi prodlení,“ uvedl Letko.

Kromě Letka podal Pospíšil kárné žaloby kvůli MUS také na bývalého vrchního státního zástupce Vlastimila Rampulu a jeho někdejšího náměstka Libora Grygárka. Obě žaloby ale poté sám stáhl. Chtěl tak předejít tomu, aby Rampula a Grygárek vyvázli v kárném řízení s nižším postihem, než by jim hrozil v trestním řízení. Rampula a Grygárek nakonec ze státního zastupitelství odešli sami z jiných důvodů.

×

O projektu

Projekt Mapování si klade za cíl popsat uplynulých více než dvacet let v České republice. Jde především o vztahy a souvislosti mezi velkou politikou a velkým byznysem.

Podívejte se do počátků zrodu naší novodobé historie, kdy docházelo nejen k redistribuci velkého majetku, ale také k redistribuci moci a vlivu. Příběhy z minulých dvou desetiletí nás ovlivňují významným způsobem i v současnosti. V té době se utvářely vztahové sítě, které jsou stále aktivní. Chceme-li odpovědně přemýšlet o budoucnosti, pak je důležité znát naši minulost, a to i tu nedávnou.

Čtenářům a uživatelům webu předkládáme obecnou analýzu z veřejných otevřených zdrojů. Není to hodnocení minulosti, nýbrž zpráva o minulosti. Nejsme ani vyšetřovatelé, ani soudci, abychom někoho soudili a nejsme ani kněží, abychom někomu dávali rozhřešení. Předkládáme veřejnosti pouze koncentrovaný faktografický soubor velkých českých příběhů uplynulých dvou dekád.

Mapování pro vás připravuje Petr Havlík s týmem autorů za podpory Karla Janečka.

Zavřít