Barrandovské ateliéry
Příběh Barrandova: Snílci, pučisté i lovci krokodýlů
Hospodářské noviny – Víkend, 21.09.2007
Barrandovské ateliéry jsou opět v ohrožení, varují producenti. Prchají z nich cizí filmaři do daňově přátelštějších zemí. Je to určitě vážný problém. Ale také jen epizoda v porevolučním příběhu Barrandova. Příběhu, který je vyloženě filmovou látkou. „To je shakespearovské drama odehrávající se v devadesátých letech minulého století. Soupeřící manažeři a skupiny, osudy lidí,“ říká kameraman Miroslav Ondříček.
V lednu 1990 navštívil Ladislav Smoljak prezidenta Václava Havla. Ukázal mu odpověď jeho poradců Saši Vondry a scenáristy Jiřího Křižana na dopis Zdeňka Svěráka, Jaromila Jireše, Hynka Bočana, Dušana Kleina a Václava Šaška, v němž projevili starost o osud a možný výprodej Filmového studia Barrandov. Hradní poradci je v popuzené reakci označili za lháře a hlupáky. Když si to Havel přečetl, zeptal se Smoljaka: „Co mám udělat, abych to napravil?“ „Napište pár vlídných řádků,“ navrhl režisér. Prezident sedl a napsal: „Vážení přátelé, sdílím Vaše obavy o osud naší národní kinematografie, ale ujišťuji Vás, že nedopustím, aby byl takový, jakého se obáváte.“ Pak se zamyslel, přeškrtl slovo „sdílím“ a napsal nad něj – „chápu.“
Střelec na špinavou práci
Prezidentův vzkaz ale klid mezi filmaře nevnesl. „Mluvil jsem pak na Hradě s Křižanem, ale náš rozhovor skončil tak, že mi vyhrožoval fackou,“ vzpomíná Smoljak. A Zdeněk Svěrák dodává: „Na zasedání filmového svazu nás nařkli, že se chceme zmocnit vedení Barrandova. Taková byla atmosféra. Filmaři se podezírali navzájem z různých záludností, ale nikdo nevěděl, co dělat za situace, kdy se Barrandov potápí.“ Barrandov skutečně připomínal Titanic, směřující na ledovec. Poté, co vláda rozpustila zkompromitované Ústřední ředitelství Československého filmu, přes které se přerozdělovaly peníze z filmových podniků, zůstaly barrandovské ateliéry zcela bez prostředků.
„Dříve šlo na Barrandov 300 miliónů korun ročně, hlavně ze zisku monopolní Ústřední půjčovny filmů. To skončilo ze dne na den. Měli jsme ve výrobě pětatřicet filmů, na které náhle nebyly peníze. V ateliérech bylo neuvěřitelných 2700 zaměstnanců a my neměli na výplaty,“ líčí Václav Marhoul, který se v listopadu 1989 stal mluvčím Občanského fóra na Barrandově a o rok později jeho generálním ředitelem. Den po svém jmenování nastoupil Marhoul s baťohem a ve svých oblíbených kovbojských botách na autobus, který každé ráno vyvážel z Hlubočep na Barrandov desítky zaměstnanců ateliérů. Po celou cestu prý panovalo v jindy štěbetajícím autobuse naprosté ticho.
„Asi jim došlo, že přichází střelec, najatý na špinavou práci. Musel jsem podepsat 1 700 výpovědí. Často lidem zvučných jmen. Musel jsem zastavit výrobu českých filmů až na osm, jež byly před dokončením. Asi si umíte představit, jak vyváděla Věra Chytilová, když jsem jí zrušil film o Boženě Němcové za 30 miliónů korun.“
Jediný film Marhoul povolil do výroby – Obecnou školu Zdeňka a Jana Svěrákových. Ale i Zdeněk Svěrák, stejně jako další umělci, dostal výpověď z místa barrandovského scenáristy.
„V tom jsem s Marhoulem souhlasil,“ říká Svěrák. „Nikdy jsem nechápal, proč režisér nebo scenárista má pobírat měsíční plat, i když zrovna nedělá žádný film. Ale co mu vyčítám, že se on, umělec a producent, podepsal na skomírání českého filmu.“
„Proč Barrandov nekoupíš?“
Byl ale Marhoul tím vrahem českého filmu? Vždyť ani ve svých nejtěžších dobách nepřestal Barrandov poskytovat českým režisérům alespoň služby a techniku zdarma. Nebyla to spíš vláda, která rozbila veškerou ekonomickou strukturu filmové výroby, ale ničím ji nenahradila? A aby se zbavila problémů, poslala na podzim 1992 Barrandov do první vlny velké privatizace společně s ČKD Praha nebo Škodou Mladá Boleslav? „Tehdy mě to šokovalo. Myslel jsem si, že vznikne nějaká akciovka s výraznou účastí státu,“ tvrdí Marhoul. „Mluvil jsem o tom s jedním německým producentem při návštěvě v televizi RTL. A ten se mě zeptal: ,Proč Barrandov nekoupíš ty?' Nezmohl jsem se na odpověď.“
Marhoul se ale zorientoval rychle. Zakládá akciovou společnost Cinepont, která prodává akcie čtyřiadvaceti náměstkům a oborovým ředitelům Barrandova a třem umělcům – Miloši Formanovi, Miroslavu Ondříčkovi a Theodoru Pištěkovi. Později Marhoul označí za osudovou chybu, že si neponechal většinový podíl.
„Kdyby tenkrát Václav trval na právu veta, tak si ho prosadil,“ soudí jeden z akcionářů a šéf půjčovny kostýmů, nábytku a rekvizit Jiří Matějka. „Většina z nás mu věřila, dokázal zapalovat. Až později se ukázalo, že s udržováním ohně je to už horší.“ Než se kdokoliv z umělecké fronty vzpamatoval, zpracovali „marhoulovci“ projekt, podle něhož by jim vláda měla prodat Barrandov za účetní hodnotu 500 miliónů korun. S tím, že peníze bude Cinepont splácet každý rok po padesáti miliónech korun – bezúročně.
„Marhoul nás zaskočil,“ vzpomíná tehdejší předseda Českého filmového svazu Pavel Kačírek. „Režisér Jireš vážně navrhoval, že jim projekt ukradne a předloží vládě. Abychom s něčím přišli, než spadne klec. Ale já jsem přesvědčen, že Marhoul, jehož otec se znal dobře s Václavem Klausem, měl půdu připravenou ještě před tím, než byla známa pravidla velké privatizace.“ Přesto Kačírek a spol. v rychlosti načrtli konkurenční projekt, v němž navrhovali rozdělení Barrandova na čtyři navzájem si konkurující podniky. Ministr privatizace Tomáš Ježek je vehementně povzbuzoval, že nic není rozhodnuto.
„Krátce před hlasováním ve vládě zorganizoval Ježek sezení u Václava Havla, kam jsme byli pozváni my i ,marhoulovci'. Prezident nás mlčky vyslechl, pak prohlásil, že se nějak určitě dohodneme, a odešel. Ježek si to vyložil tak, že Marhoul dostal zelenou,“ vypráví Kačírek. Souboj na vládě, kde ředitel Barrandova i předseda filmového svazu dostali každý pět minut na vysvětlení svých koncepcí, líčí Kačírek sebekriticky: „Marhoul mluvil energicky, přesvědčivě. Já něco blábolil, Pithart na mě zařval, ať mluvím nahlas. Po hlasování vyšel Tomáš Ježek a udělal na Václava gesto vítězství. Zmohl jsem se jen na poznámku, že za deset let to gesto Ježkovi připomenu. Druhý den jsem rezignoval na šéfa svazu. Ať už jsme měli jakékoli šance, dodnes to považuji za svoji osobní prohru.“
Puč padesátníků
Mnozí členové Cinepontu ale brzy získali pocit Pyrrhova vítězství. Ze dne na den jim spadl do klína podnik, obtěžkaný závazkem 500 miliónů korun. Najednou nevěděli, co s tím. Akcionáři se rychle rozdělili na několik frakcí. Někteří chtěli prodat část podílů zahraničnímu investorovi. Marhoul ale prohlašoval, že Barrandov je a zůstane českým podnikem. Začal hledat silného domácího partnera, s nímž by během deseti, patnácti let udělal z Barrandova magnet pro cizí i domácí filmaře, vynášející velké peníze. „Marhoulovi bylo třicet, zatímco většině akcionářů už přes padesát. Oni nebyli zvědaví na zisky v daleké budoucnosti. Pro ně to bylo pozdě. Chtěli prodat a mít peníze,“ říká Jiří Matějka, který strávil jako rekvizitář na Barrandově třicet let a je jediným z podílníků Cinepontu, jenž dodnes neprodal žádnou akcii.
Na jaře 1994 odjel Marhoul na Šumavu číst nějaké scénáře. Vzápětí se sešlo užší představenstvo, které svolal člen vedení společnosti, producent Petr Prejda. A odvolali ředitele Cinepontu v jeho nepřítomnosti.
„Zbývalo jen, kdo mu to řekne! A to byla hrůza! Všichni jsme byli strašně zbabělí,“ zavzpomínal Prejda nedávno s nebývalou otevřeností v časopise Iluminace. „Tak jsem řekl dobře, řeknu mu to já. Pak se vymýšlely důvody. Někdo vymyslel, že chodí pozdě na představenstvo a takové směšné věci.“
Pučisté doufali, že Marhoula uchlácholí funkcí předsedy představenstva. Naprosto se přepočítali. „Václav se s námi vůbec nebavil,“ líčí Prejda. „Když jsem od něj přebíral kancelář, sbalil si obrázky, hodil mi klíče na stůl, vzal batoh na záda a zmizel. Zdůraznil, abych mu netykal a říkal mu pane.“
Chachaři přicházejí
Marhoul se zbytkem věrných, k nimž kromě Matějky patřil i filmový producent Jaroslav Bouček, pochopili, že protivníkům nejde o Barrandov, ale o peníze. A že mají šanci vykoupit akcie všech, kdo hlasovali pro Marhoulovo odvolání. Když pak Bouček přivedl lidi z leasingové skupiny 1. Silas, ochotné půjčit Marhoulovi na vykoupení podílů, touha po satisfakci převládla nad obezřetností.
„Byli to takoví chachaři s velkopanskými móresy, kteří jezdili lovit krokodýly do Afriky,“ říká Marhoul. „Ale já byl přesvědčen, že je udržím na uzdě. Za jejich 147 miliónů jsem nakoupil 74 procent akcií a pak 46 procent prodal za stejnou cenu Silasu. Zbylo mi 38 procent, což mně zaručovalo právo veta.“
Marhoulovi by pochopitelně akcionáři nic neprodali. Proto nastrčil Boučka, který coby kupec obcházel podílníky. Zatím si Marhoul nechal narůst plnovous a dělal ze sebe uraženého hlupáka, kterého Barrandov už nezajímá. Marhoul s Boučkem se dokonce před známými naoko pohádali v jedné vinárně, aby zmatení protivníka bylo dokonalé.
„Akcionáři asi stejně tušili, kdo je pravý kupec,“ soudí Bouček. „Ale nechtěli nic vědět, tváří v tvář sumě, kterou jsem jim nabídl v hotovosti. Když se pak Marhoul na valné hromadě prohlásil většinovým vlastníkem a dal jim padáka, v jejich tvářích jsem viděl spíš úlevu než vztek.“
Dny zrady
Když se Marhoul stal znovu ředitelem, dokončil decentralizaci, jež přinesla značné úspory. Vzrostl zájem zahraničních producentů o natáčení v ateliérech. Barrandov si dokonce mohl dovolit sponzorovat oscarový film Kolja.
Zároveň se ale Marhoulova velkorysost měnila v megalomanství. Koupil prodělečný týdeník Kinorevue a rozhlasovou stanici, snil o vybudování vědeckého a učebního parku Orbis Pictus podle francouzského modelu na rozsáhlých pozemcích Barrandova.
„Spočítal jsem Václavovi, že takový park by stál pět set miliónů dolarů, a zeptal se, kde je chce vzít. ,To vymámíme z magistrátu,' odpověděl mi ležérně,“ vzpomíná bývalý Marhoulův poradce Norbert Auerbach, producent z Hollywoodu, který se v roce 1989 usídlil v Praze.
Auerbach, který prožil dětství na Barrandově, kde otec byl známým producentem, si nedělal iluze o Marhoulovi ani o společnosti Silas. „Oceláři rozuměli Barrandovu ještě míň než Marhoul. Jednou se mě zeptali: Pane Auerbachu, investovali jsme pět miliónů dolarů do Barrandova, kde se točí velké peníze. Kdy se nám to vrátí? Vysvětlil jsem jim, že neinvestovali ani korunu do Barrandova, ale jen do vykoupení podílů od akcionářů.“
Auerbach měl kancelář hned vedle Marhoula, který se s ním radil o všem. Problém byl v tom, že jeho rady ignoroval. „Nikdy nepochopil, že Barrandov mohl mít mnohem větší příjmy ze zahraničních zakázek, kdyby měl vlastní produkční servisní společnost, jež by si díky filmařskému zázemí mohla diktovat. Namísto toho sem zahraniční filmaře přitahují malí domácí producenti a Barrandov jim slouží jako půjčovna ateliérů, techniky i lidí.“
V roce 1995 se 1. Silas převtělila v Moravia Steel a koupila za dva a půl miliardy korun Třinecké železárny. Barrandov chtěla Moravia Steel co nejrychleji prodat. Marhoul se svou vizí českého Hollywoodu byl pro oceláře čím dál větší přítěží.
Nejprve navýšili jmění v Cinepontu, přejmenovaném na AB Barrandov, na sto miliónů. Marhoulův podíl tak klesl na dvacet procent a ztratil vetovací právo. Pak mu člen vedení Moravia Steel zavolal mobilem, že ho odvolali.
„Ten druhý vyhazov byl krutější. Protože byl definitivní. Věděl jsem, že s tímhle Goliášem žádný David nemůže vyhrát,“ říká Marhoul. Poražený David přece jen dokázal Moravia Steel trochu zatopit. Strhl značnou část médií i veřejnosti na svou stranu. I lidé, kteří mu dřív nemohli přijít na jméno, bědovali, že filmařský Kopec bídně zajde v rukou prodejců kolejnic.
Zato nejbližší Marhoulův spolupracovník a dávný kamarád z jejich hereckého působení v Recitační skupině Vpřed Radomír Dočekal se postavil proti němu. Nechal se slyšet, že Marhoulovo odvolání mělo racionální důvody. Za několik měsíců se stal novým ředitelem Barrandova.
„Věděl jsem, že to Václav vezme jako strašnou zradu,“ říká Dočekal. „Ale nemohl jsem podpořit jeho taktiku spálené země. Cítil jsem zodpovědnost za chod studia a osud zaměstnanců. S Václavem jsme se ale smířili, když jsem mu umožnil točit na Barrandově film Mazaný Filip. Myslím, že tehdy se našel v roli režiséra a odstřihl se od barrandovského traumatu.“
Podvodníci z Kanady
V roce 1997 to vypadalo, že ateliéry opravdu končí. Zahraniční zakázky byly na bodu mrazu, hrozilo, že nebude na výplaty. Oceláři na investice do Barrandova nepomýšleli. Přitom dál běžely padesátimiliónové splátky státu. Půjčky pro AB Barrandov nepřipadaly v úvahu, protože se provalilo, že Moravia Steel dala filmové ateliéry do zástavy České spořitelně za úvěr na Třinecké železárny.
„Opatřil jsem si drahé obleky a vyrazil do Hollywoodu, který v podstatě nesnáším, shánět zakázky,“ vypráví Dočekal. „Hodně mi pomohli čeští soukromí producenti. Kdyby sem nepřitáhli film Les Misérables, tak Barrandov zkolaboval. Ale to dokázali jen díky tomu, že měli za sebou naše filmové ateliéry.“
Dočekalovu situaci komplikovala úporná, leč marná snaha ocelářů Barrandov prodat. Jednali s kdekým, na Kopci se střídali zájemci, jimž musel generální ředitel otevírat pohled do střev Barrandova. „Říkal jsem jim: ‚Pánové, já Barrandov neprodávám, já jsem prodáván s Barrandovem.‘ Ti investoři byli dvojího druhu. Buď neměli problém s cenou, ale neměli peníze. Nebo měli peníze, ale měli problém s cenou.“ Podle Norberta Auerbacha ale byl hlavní zádrhel v tom, že oceláři nerozuměli poměrům ve filmovém byznysu a nedokázali si zjistit, kdo je kdo.
Největší blamáží skončilo vyjednávání s kanadskou společností Kodiak, s níž Moravia Steel už uzavřela prodejní smlouvu na deset miliónů dolarů. Až pak se ukázalo, že firma nejenže nemá peníze, ale ani neexistuje. Pod jejím jménem se skrývali podvodníci, později odsouzení v Kanadě za různé finanční machinace.
„Mně to bylo jasné, už když jsem viděl jejich kanadského advokáta,“ vypráví Norbert Auerbach. „Ubytoval se na několik měsíců v prezidentském apartmá hotelu Intercontinental, čtyřiadvacet hodin denně měl k dispozici auto s řidičem, každý měsíc lítal na konzultace do Kanady… To všechno za peníze Barrandova. Trvalo mi jen pár hodin, než jsem díky kontaktům v Americe zjistil, že tihle lidé jsou bez peněz.“
Kolaps nebo happy end?
Přes všechny divoké peripetie se v letech 1999 až 2000 poprvé podařilo přitáhnout na Kopec tolik zahraničních zakázek, že vedení muselo další odmítat. O Barrandově se dál šířilo povědomí, že filmaři zde dostanou vše, co požadují, ve špičkové kvalitě a za velmi slušnou cenu. Když oceláři zavětřili, že Barrandov by jim mohl konečně vydělávat, přestali se pokoušet o chaotický prodej. A investovali 200 miliónů korun do nových ateliérů. Zisky se vyšplhaly až na čtyřicet miliónů ročně. V poslední době Barrandov stále více sponzoruje české filmy, jako například Anglického krále a Vratné lahve.
Znamená to, že se Moravia Steel s vlastnictvím Barrandova konečně smířila? To nelze odhadnout. Její šéf Tomáš Chrenek odmítl vysvětlit cokoliv, co se týká jeho minulých i příštích kroků na Barrandově. S odůvodněním, že některé naše otázky považuje za velmi nevhodné. Podle Dočekala, který opustil Barrandov před dvěma lety, se ale Moravia Steel ateliérů klidně zbaví, pokud jim přestanou vydělávat.
„A konkurenceschopnost Barrandova opět povážlivě klesá. Protože jako jediný stát nemáme daňové pobídky pro zahraniční producenty, které jsou všude v Evropě, i ve čtyřiceti státech USA. Jestli je vláda rychle nezavede, může Barrandov do tří let stát znovu před kolapsem.“ Norbert Auerbach, který jako dítě na Barrandově potkával zakladatele ateliérů Miloše a Václava Havlovy, ale zůstává klidný.
„Můj otec vyrobil na Kopci přes devadesát filmů bez jediné koruny státní podpory. Tahle tradice, zkušenosti, řemeslnický um několika filmařských generací, i teď prokázala ohromnou životaschopnost. Příběh Barrandova bude mít vždycky svůj happy end.“